V kapitolách (1, 2, 9, 12 a 13) jsme narazili na příklady, kde byl patrný opakovaný tektonický pohyb ale vždy v jiném rozvržení - směru působících sil. Pokud se jednalo o celoplanetární události doprovázené i vznikem pohoří, mluvíme o horotvorných (tektonických) fázích označovaných například jako kadomské, variské, alpinské a mladoalpinské vrásnění. Období poměrně krátkodobých horotvorných pochodů byla oddělena dlouhými dalo by se říci klidnými přestávkami viz (fáze tektonické).
Je zřejmé, že geologický vývoj Zeměkoule byl přerušován náhlými zvraty, z nichž nejznámější je hranice mezi křídou a třetihorami, kdy došlo nejen k vyhynutí dinosaurů, ale i ke vzniku pohoří a k rozsáhlým výlevům čedičů. Geologický vývoj vždy neprobíhal tak, jak jej vidíme podle dnešní, vzhledem ke geologické historii, v naší krátkodobé paměti. Nemůžeme tedy tvrdit, že pochody, které vidíme dnes tak probíhaly vždy v dávné minulosti jak se o to snaží aktualizmus (actualism unformitarianismus, gradualismus, kvietismus; uniformitarianism, gradualism) a tvrzením, že "současnost je klíčem k minulosti" (Lyell, Hutton).
Pak snadno vidíme, že oceánické dno Atlantiku vznikalo ve třech obdobích viz (magnetické odchylky bez časového významu II). Ve středomořské oblasti jsme uvedli trojnásobný a pokaždé opačný pohyb od triasu po miocén. Popisujeme zvrat tektonického pohybu viditelný na stavbě oceánského dna mezi Afrikou a Antarktidou (obr. 4, v kapitole 13). Vidíme vytvoření mladšího paleocenního hřbetu v Indickém oceánu atp. Celý tento rozsáhlejší úvod nám má ozřejmit skutečnost, že dnešní pohyb částí zemské kůry tak jak jej odvozujeme například podle GPS (obr. 1) a podle současné morfologie pro poslední milion let (obr. 2) má omezenou platnost do minulosti, tj. nanejvýš k tektonické sávské fázi (před 15 miliony let).
Velké (a náhlé) celosvětové (globální), změny rozvržení (směru) tektonických sil vylučují možnost, že by byly řízeny oběhovými (konvenčními) proudy v zemském plášti (jak víme tak neexistujícími; kapitola 4).
