Činné oceánické okraje se vyznačují oceánickými příkopy, sopkami a zemětřesnými Wadati – Beniofovými zónami. Při jejich vývoji vznikly ostrovní oblouky (např. Japonsko – Kurily) a okrajová moře. Jsou v deskově tektonickém pojetí považovány za výsledek srážky mezi pevninskou a oceánickou kamennou slupkou. A. Wegener jako první rozpoznal, že byly odtrženy od kontinentu.
H. J. ZILLMER píše s odkazem na ZEILA, 1986, částečně upraveno:“Kdyby mělo předpokládané podsouvání trvat desítky milionů let, musely by být hlubokomořské příkopy vyplněny mocnými sedimenty. Protože je v pacifických hlubokomořských příkopech jen 400 metrů sedimentů (obr. 1 a 2), zdá se, že jsou spíše geologicky velice mladé. Jelikož mladé usazeniny leží podle seismických měření v pánvi naplocho (obr. 1) a není na nich patrná žádné tektonické přetvoření, svědčí ovšem nikoli o dlouho trvajícím podsouvání, ale spíše o obdobích poklidného ukládání“.
BENIOFF předpokládal, že počáteční sklon podsouvaných desek byl ca 34o. Za takových podmínek a za předpokládané rychlosti podsouvání (2 -16 cm za rok) by sedimenty musely být zvrásněny. Sklon stěn hlubokomořských příkopů je ale až 60o a mladé třetihorní usazeniny (například v peruánsko-chilském příkopu nejsou ani ty) v nich jsou vodorovné. Tyto příklady naznačují, že myšlenka podsouvání byla vzata do literatury bez nesmlouvavého přezkoumání a je neudržitelná nejen jako deskově, ale i obecně tektonický jev.
Mělká zemětřesení pod ostrovními oblouky jsou patrně spojena s jejich tíhovým sklouzáváním směrem k oceánickému příkopu a ne s pohybem oceánické desky opačným směrem jak se domnívají deskoví tektonici. (Poz.aut. webu, mohou být rovněž spojena s podélným pohybem kolmo na studované profily zde). Hluboká zemětřesení jsou pak způsobena výstupem fluid od zemského jádra. Odtrhávání oceánické kamenné desky od pevninské (rozpínání v oblasti příkopů) pochopitelně nevyrovnává rozšiřování na oceánických hřebenech, ale dokládá celkovou tendenci zvětšení plochy Pacifiku.
