Mayerhoffův 2. rozpor: stáří hornin na oceánském dně nesouhlasí s magnetickým datováním a s přírůstkovou „zebrou“ pravidelného rozpínání

Pochopitelně geologové chtěli ověřit výsledky magnetických měření a s nimi i představu o rozšiřování oceánů. Proto se uchýlili k nezávislé metodě stanovení stáří geochronologickými metodami přímo na odebraných vzorcích. K odběru vzorků posloužily dvě metody. Bylo to hlubokomořské vrtání a sběr vzorků vlečením drapáku. Při vlečení drapáku byla zjištěna prekambrická stáří (obr. 19), která zastánci deskové tektoniky vysvětlovali zavlečením ledovcem. Přesto potřebného souhlasu nebylo dosaženo (obr. 19).


Podmořské vrtání bylo také omezeno řadou vlivů a tudíž určené stáří může být zatíženo řadou chyb. Jedním z vlivů byla nemožnost opět spustit nářadí do vrtu a odebrat orientovaná jádra. Dále vrtná korunka nebyla schopna provrtat tvrdé horniny. Z těchto důvodů nebylo vždy zřejmé, zda bylo dosaženo pravé podloží. Ve většině případů nebylo možné také určit zda nejhlubší navrtaný čedič byla žíla či povrchový výlev. Často, kdy už bylo získáno jádro s vypečeným kontaktem nadložních usazenin byl čedič nazván podloží. Směr magnetizace byl spolehlivě určován až poté co bylo odvrtáno 331 vrtů atd. (Podle A. MEYERHOFA).


Na nesouhlas geologicky stanovených stáří s pravidelně se rozpínajícím dnem ukazují i jiné jevy. Kdyby mořské dno putovalo jako rozvíjený svitek, pohybovaly by se ostrovy neustále od středooceánských hřebenů směrem k pevninám, resp. k pásmům podsouvání. Ostrovy ležící vpravo a vlevo od mořských hřbetů by se musely od sebe vzdalovat a vzdálenosti mezi nimi a zónami podsouvání (hlubokomořskými příkopy) by se naopak neustále zmenšovaly. Ostrovy by nakonec musely zmizet, ojehlovány oceánskou kůrou stahovanou pod pevninskou deskou. Tak by se vulkanické ostrovy Galapágy, kolébka vývojového názoru, s horninami až miocénního stáří (5,3- 24 milionů let), vzdálené pouhých 900 kilometrů od jihoamerického pobřeží, už dávno ztratily v peruánsko – chilském příkopu. Při rychlosti pohybu 15 centimetrů za rok by to trvalo méně než 6 milionů let. Přitom jsou stále přímo na území rozpínání.


Během cesty na výzkumné lodi „Beagle" přistál Charles Darwin roku 1835 u několika ostrůvků, skal svatého Pavla, které sotva vyčnívají nad mořskou hladinu. Jsou uprostřed Atlantiku jen několik kilometrů severně od rovníku. Darwin zjistil, že se tyto skály od většiny ostrovů geologicky liší, protože nejsou vulkanického původu. To potvrdily novější výzkumy Williama S. MELSONA a Mary K. RODENOVÉ (Spiegel der Wissenschaft, květen 1994), a stáří ostrovů bylo určeno na 150 milionů let (BONATTI, 1994). To znamená problém, protože ostrovy svatého Pavla pak existovaly už 25 milionů let předtím, než došlo k definitivnímu oddělení jihoamerického a afrického kontinentu. Existují i další ostrovy (WILSON, 1987) a horniny odebrané z mořského dna (obr. 19), které jsou mnohem starší než okolní oceánské dno.


Problém příliš starých ostrovů v každém případě odporuje teorii deskové tektoniky a přepravě veškeré oceánské kůry soustavou rozvinujícího se svitku (dopravního  pásu jak říkají se samolibým uspokojením deskoví tektonici).


 

 


kliknutím zvětšit
Popisek

Obr. 19: Údaje o stáří z hlubokomořského vrtání a ze vzorků získaných vlečením drapáku, neukazují na jeho pravidelný vzestup směrem ke kontinentu (okraji oceánu), naznačeno zelenou linií. Data se naopak sdružují do zhruba třech „schodů“, které naznačují tři hlavní události čedičových výlevů (viz tektonické fáze). S očekávaným pravidelným vzorem jsou v rozporu zvláště získaná stáří z usazenin a z krystalických hornin. Podle A. A. Mayerhoffa et al. 1996, upraveno.

názory k článku

Poznámka

Ve společnosti s možností svobodného uplatnění a přijetí přinejmenším věrohodného názoru, by desková tektonika na základě jenom jediného z uvedených 23 článků o pochybeních už dávno skončila v archivu neplatných teorií. Její udržování a neustálá další propagace jsou důkazem ovlivňování vědeckého výzkumu politickými prostředky. Z tohoto důvodu jsme zařadili na stránky i články k této problematice, viz článek Michiheiho Hoshiny, jeho dodatek a článek ropný zlom v kapitole o rozpínání Země.


 

 


Velké východojaponské zemětřesení otřáslo (také) deskovou tektonikou

Yoshihiro KUBOTA, Niigata University, Japan: „SYMPOZIUM K PŘÍLEŽITOSTI 20. VÝROČÍ ROZPRAV O STRUKTURNÍ GEOLOGII; 18. PROSINCE 2011 JAPONSKO. Strukturně geologická kolokvia byla zavedena v roce 1991. Od té doby jsme zorganizovali pravidelně dvakrát ročně schůze za účelem podpory původních výzkumů založených na důkladných terénních pracích… Japonci se obávají dalšího velkého zemětřesení... Výsledek sympozia byl překvapující. Všichni účastníci (více jak 50), nabyli silného neodbytného pocitu, že éra deskové tektoniky skončila a velká zemětřesení jsou jistě předvídatelná."


NCGT: New Concepts in Global Tectonics NEWSLETTER No. 61, December, 2011 ISSN: 1833-2560 Editor: Dong R. CHOI


kliknutím zvětšit
Popisek

 

 


Na obr. Dong Choi přednáší o velkém Japonském zemětřesení


 

 


Pozn. autora webu: Závěr z diskuse v Japonsku je jasný: nejen z hlediska předpovídání zemětřesení nelze brát deskovou tektoniku vážně a je tudíž z hlediska předpovídání zemětřesení naprosto nepoužitelná (i když odjakživa tvrdila, že "vysvětluje zemětřesení").


vytvořeno pomocí Gaia CMS firmy Artemis webdesign © 2008