Careyho Africký a Antarktický rozpor

Středomořské hřbety se od Afriky zdánlivě oddalují, i když podle hypotézy mají mít stálou polohu a vzdalovat od nich se má deska s pevninou

Nejznámějším rozporem v deskové tektonice je obklopení Afriky ze tří čtvrtin středooceánskými hřbety tak, že kopírují její obrys (obr. 2) a rozpor Antarktidy obepínané středomořskými hřbety ze všech stran (viz předchozí odstavec a obr. 3).

Na východ od africké kry je Carlsberský a Středoindický hřbet, na jih Adantsko-indický hřbet, na západ Středoatlantský hřbet. Na severu africkou kru od euroasijské desky odděluje propadlina Středozemního moře, vzniklá vzájemným oddálením Afriky a Evropy.

 

 


kliknutím zvětšit
Popisek

Obr. 2: Afrika by měla být zmenšena (zvrásněna) o plochu novotvořeného oceánického dna ze hřbetů, které ji ze tří čtvrtin obklopují. Vidíme opak: Afrika se rozpíná podél východoafrického hřbetu a v oblasti Středozemního moře se vzdaluje od Evropy. Úvaha o pohybu vychází pouze z tvaru Středo - oceánských hřbetů (fialové šipky) a rozpínání rovněž kolmo na tvar útvarů. Důsledné uplatnění deskovou tektonickou předpokládaných přetvárných zlomů vede k jinému pohybovému obrazu (obr. 26a).

 

 

 

Vypadá to, jako by se středomořské hřebeny od Afriky oddalovaly, i když podle hypotézy mají mít stálou polohu a vzdalovat od nich se má deska s pevninou. Podle šipek pohybu od středooceánských hřbetů by se ale mělo mořské dno ve skutečnostina Africkou pevninu tlačit ze všech stran, (obr. 2). V důsledku stlačení by měla vznikat například pohoří. Jenže my jsme svědky pravého opaku: Afrika se rozpíná podél východoafrického prolomu a vzdaluje se od Evropy podél Středozemního moře. Na to poukázal již W. CAREY (1976) a podobně H. J. ZILLMER uvádí jednoznačné potvrzení Johnem DEWEYM (1987), profesorem geologie na State University of New York v Albany: „V důsledku růstu africké desky se navíc neustále zvětšuje vzdálenost mezi Carlsberským hřbetem v Indickém oceánu a Středoatlantským hřbetem." Skutečností je tedy protiklad k domněnce deskové tektoniky: africký kontinent není stlačován, ale dokonce se rozpíná. Na otázku proč lze odpovědět: kdyby byl deskově-tektonický předpoklad správný, nepohybovaly by se jen tektonické desky, ale i natržené švy a to na všechny strany od korové slupky (litosférické desky). Při deskově-tektonickém výkladu magnetických anomálií jako přírůstků oceánského dna a stejným způsobem středooceánských hřbetů, jsou v tomto případě postupnými zvětšeninami obrysu pevnin. V našem příkladu se středooceánské hřbety při použití deskově tektonického výkladu pohybují vlastně směrem od Afriky. Jsme v přímé nesrovnalosti s předpokladem o oběžném proudění v plášti. Tento předpoklad má za to, že umístění oběžného proudu je neměnné. Totéž vidíme kolem Antarktidy, která je celá obepínána oceánským hřbetem (obr. 3).

 


Neplatnost deskově tektonického předpokladu pohybu desek ve směru přetvárných (transformních) zlomů dokumentují právě tyto zlomy kolem Antarktidy (viz nestejné stáří “současného“ a obrázek přetvárných - transformních, zlomů v deskově tektonickém pojetí).

 



kliknutím zvětšit
Popisek

Obr. 3: Antarktida je obklopena ze všech stran středooceánskými hřbety a není stlačena. Logickým závěrem je to, že se plocha oceánu kolem Antarktidy zvětšila, tudíž by se středooceánské hřbety (podle deskově tektonických předpokladů) od ní musely vzdalovat.

Vztahy středooceánských hřbetů a přetvárných (transformních) zlomů kolem Antarktidy jsou nejlepším příkladem neplatnosti deskově tektonického předpokladu o stálé pozici středooceánského hřbetu jako místa odvíjení nové oceánické kůry (viz rovněž nestejné stáří "současného"). Žluté šipky ukazují jak by se mělo pohybovat (nepohyblivé :-)), oceánské dno a drtit Antarktidu

Samotné napodobování a zvětšení obrysu pevnin v citovaných příkladech by muselo být spojeno s podélným protahováním středooceánských švů jak můžeme nejlépe pozorovat na Atlantiku (to rovněž odporuje předpokladu jejich stálé pozice). Novější práce ukazují rovněž, že i tak zvané plášťové horké skvrny, které mají v deskové tektonice význam pevných měřičských bodů, se navzájem pohybují – vzdalují, (STEWART, 1976). Ve skutečnosti jsou středooceánské hřbety okolí Afriky mladším (eocenním 56 - 22 mil. let) tektonickým prvkem a nejsou zdrojem čediče pro celé období tvorby dna jak Atlantického, tak i Indického oceánu (viz $ 13 nestejné stáří "vždy současného").

 

 


kliknutím zvětšit
Popisek

Obr. 4 Mladší (paleocénní - eocénní, 67,7 - 55,9 mil. let) stáří středooceánských hřbetů v okolí Afriky. Podle

http://ftp.gis.nrcan.gc.ca/app/agegrid_e.html

 

 

Z obrázku je zřejmá další nepřípustná chyba, kterou geologická veřejnost toleruje v deskové tektonice a tou je odstranění dříve jasně rozpoznaných a jednoznačně definovaných tektonických událostí, které byly nazývané fázemi (například pyrenejská fáze v eocénu, sávská v oligocénu, případně senonská atd). Pokud by měly zlomy v Indickém oceánu být přetvárné (transformní), pak by zde proběhly dvě fáze rozšiřování oceánického dna od dvou směrově různých hřbetů (směr staršího hřbetu naznačen bílým pruhem). S. - j. pohyb Indie by byl sdružen se starším v. - z. hřbetem, který by byl ale v době eocénu tj. mladšího hřbetu kdy mělo dojít ke sbližování Indie s asijským kontinentem již nefunkční. To nás asi nepřekvapí viz "Indie pochybné rozdělování vždy spojeného" a "zmražení pohyblivého".


Fáze tektonická  neboli orogenní fáze je významný tektonický projev, kdy v průběhu poměrně krátkého období nastalo vrásnění na rozsáhlých územích, často provázené granitizací a metamorfismem. Tektonické fáze jsou vzájemně odděleny dlouhými obdobími relativního tektonického klidu. Na vzniku pásemných pohoří (ale zřejmě i oceánického dna, pozn. aut. webu), se obvykle podílelo více po sobě následujících tektonických fází. http://www.geology.cz/aplikace/encyklopedie/term.pl?faze_tektonicka


Tektonické fáze byly pečlivě odlišeny a definovány na kontinentech, jejich sloučení s vývojem dnešního oceánického dna desková tektonika ale neprovedla, či spíše v podstatě zamlčela a zamlčuje. Tektonické fáze totiž neodpovídaly neustále běžícímu myšlenkovému kolovrátku deskově tektonického rozpínání oceánského dna. Je to pochopitelné protože by muselo docházet k vypínání a startování globálně - deskově tektonického koloběhu oběžných plášťových proudů, motoru deskové tektoniky, což je nemožné. Přitom například pohybový rozbor oblasti Středozemí včetně Alp ukazuje jasně doložený vícenásobný tektonický vývoj s událostmi otevření a uzavření (tektonickou inverzi) pánví usazenin v alpinském cyklu (viz str. 98 a obr. V/17 in: " Geologujeme s Petrem Rajlichem"). Jedná se buďto o tzv. levostranný nebo pravostranný vzájemný pohyb (myslí se pohyb oblasti vzdálenější od pozorovatele, nebo také čelem k pozorovateli)

 

Je přinejmenším podivné a zavání to "nečistými úmysly", že rozložení tektonických "desek" je stále zobrazováno ve válcové projekci Zeměkoule s rovníkovou osou. Antarktida je zde rozvinuta na celou délku mapy viz např. mapa . V projekci se středem v Antarktidě (obr. 3), je totiž na první pohled zřejmé, že její stavba obehnaná středooceánskými hřbety je v přímém rozporu s tvrzením o stálé poloze výstupných proudů (i když stejně neexistujících). Zmiňovaná válcová projekce by měla být přinejmenším o stereografickou projekci jak Antarktidy, tak i Antarktiky vždy doplněna. Zároveň je zde viditelný rozpor mezi ikonickým (profilovým) zobrazováním středooceánských hřbetů jako míst rozpínání oceánské kůry a domnělých oblastí podsouvání (subdukčních zón) a celosvětovým mapovým vyjádřením stejného stroje. Obojí nemůže pracovat stejným způsobem (viz kapitolu "pohyb ochuzený o třetí rozměr"). Deskově tektonické ikony rozšiřování/podsouvání a vyjádření celosvětového obrazu stejného principu v mapě jsou jednoduše navzájem neslučitelné.


názory k článku

Poznámka

Ve společnosti s možností svobodného uplatnění a přijetí přinejmenším věrohodného názoru, by desková tektonika na základě jenom jediného z uvedených 23 článků o pochybeních už dávno skončila v archivu neplatných teorií. Její udržování a neustálá další propagace jsou důkazem ovlivňování vědeckého výzkumu politickými prostředky. Z tohoto důvodu jsme zařadili na stránky i články k této problematice, viz článek Michiheiho Hoshiny, jeho dodatek a článek ropný zlom v kapitole o rozpínání Země.


 

 


Velké východojaponské zemětřesení otřáslo (také) deskovou tektonikou

Yoshihiro KUBOTA, Niigata University, Japan: „SYMPOZIUM K PŘÍLEŽITOSTI 20. VÝROČÍ ROZPRAV O STRUKTURNÍ GEOLOGII; 18. PROSINCE 2011 JAPONSKO. Strukturně geologická kolokvia byla zavedena v roce 1991. Od té doby jsme zorganizovali pravidelně dvakrát ročně schůze za účelem podpory původních výzkumů založených na důkladných terénních pracích… Japonci se obávají dalšího velkého zemětřesení... Výsledek sympozia byl překvapující. Všichni účastníci (více jak 50), nabyli silného neodbytného pocitu, že éra deskové tektoniky skončila a velká zemětřesení jsou jistě předvídatelná."


NCGT: New Concepts in Global Tectonics NEWSLETTER No. 61, December, 2011 ISSN: 1833-2560 Editor: Dong R. CHOI


kliknutím zvětšit
Popisek

 

 


Na obr. Dong Choi přednáší o velkém Japonském zemětřesení


 

 


Pozn. autora webu: Závěr z diskuse v Japonsku je jasný: nejen z hlediska předpovídání zemětřesení nelze brát deskovou tektoniku vážně a je tudíž z hlediska předpovídání zemětřesení naprosto nepoužitelná (i když odjakživa tvrdila, že "vysvětluje zemětřesení").


vytvořeno pomocí Gaia CMS firmy Artemis webdesign © 2008