Oběžné proudy, které mají zasahovat až k samému zemskému jádru, byly navrženy jako hnací stroj deskové tektoniky. Proudy mají vystupovat pod středooceánskými hřbety a sestupovat pod oceánické příkopy. Protože zvrstvení zemského pláště činí celoplášťový oběh nevěrohodným, byl model upraven na dvouvrstvý oběh. Jak uvádí P. WESSON, JEFFREYS (1974) zdůvodnil, že k oběhu nemůže dojít, protože se jedná o pochod, který se sám utlumuje. Tato vlastnost je popsána Lomnitzovým zákonem.
Deskoví tektonici očekávali, že seismická tomografie poskytne jasný důkaz dobře organizovaných oběhových buněk. Ta ale naopak dodala silné důkazy proti existenci širokých oběhových buněk, které by poháněly korové slupky (litosférické "desky") ve svrchním plášti.
Desková tektonika v současnosti dává přednost dvěma představám pohánějících strojů. Je to „tlak od středooceánského hřbetu“ a „tah desky“ v místě zanořování (subdukce). Tah desky je považován za dominantní mechanismus a týká se gravitačního zanořování podsouvané desky. Pochopitelně nemůže fungovat pro kontinentální desky, protože kontinentální kůra se nemůže zanořovat vzhledem ke své nízké hustotě. (Tah nemůže působit ani pro oceánskou litosféru, protože její horniny jsou lehčí než přinejmenším spodní zemský plášť a není zřejmé co by nastartovalo celý cyklus)). Je také vysoce nerealistické posunovat 120 stupňů širokou euroasijskou desku se všemi včleněnými strukturami (viz kap. 1), např. dohromady s Středoindickým oceánickým hřbetem (LOWMAN, 1986, PRATT, 2000) a Himálajemi. Přítomnost dlouhodobých oslabených oblastí (například Himálaje), s velkými objemy hornin uvnitř desek, vzbuzuje pochybnosti, že síly na okrajích desek mohou být přenášeny z okraje „desky“ do jejího vnitřku či až na opačný okraj.
