Výňatek z článku D. Pratta z kapitoly Podsouvání (subdukce):
"Bylo nadhozeno, že Afrika a Antarktida mohou zůstávat na místě, zatímco okolní soustava hřbetů se od nich vzdaluje. To by ale vyžadovalo, aby se hřbet, který vyznačuje "deskovou hranici" mezi Afrikou a Antarktidou pohyboval dvěma (opačnými), směry současně (Storetvedt, 1997)"
Při zavádění deskové tektoniky do geologie bylo od samého počátku (v protikladu proti hypotéze), zásadně přehlíženo a tím pádem mlčky přiváděno do vzájemně plošně vyrovnaného vztahu, současně probíhající rozpínání oceánického dna ze středooceánských hřbetů v různých oceánech a to i v oceánech, mezi kterými se nenachází oblast odbourávání oceánické kůry (podsouvání, subdukce, konvergence litosférických desek). Tím nám bylo vnucováno to, že musíme připustit (ač je to podle deskově tektonických předpokladů nemožné), že i švy samy - místa rozpínání = místa domnělého výstupu horkého proudu, jsou při rozšiřování oceánického dna přemisťovány (obr. 1). Ve skutečnosti v původním požadavku deskové tektoniky se ale předpokládá, že například Afrika a Euroasie stály na místě a že se naopak pohybovaly Severní a Jižní Amerika na západ a Austrálie na východ. V tomto případě narazíme ale ihned na jiný problém a tím je požadavek uchování symetrie rozpínání oceánského dna v "deskově" tektonickém předpokladu o běhu středooceánského hřbetu. (Pozn. Symetricky umístěný je pouze Středo - atlantský hřbet, který ale není původcem odddálení Amerik od Afriky)
Obr. 1: Sousedství dvou oceánů s oblastí rozpínání, bez včleněné zóny pohlcování (podsouvání - subdukce), vede na Zeměkouli s neměnným poloměrem v protikladu k hypotéze k přemisťování hřbetů. V opačném případě by se mezi bodem 1 a 2 střetávaly také proti sobě míříci výstupné proudy (samozřejmě pouze v případě platnosti představ deskové tektoniky), které by musely být odváděny neznámo kam.
Středoatlantský, ale i středoindický hřbet, musejí být totiž současně odsunuty směrem od Afriky, aby stále zůstávaly na poloviční cestě mezi výše zmíněnými kontinenty které se oddalují (protože je nutné uchovat souměrnost rozpínání oceánického dna na obě strany od hřbetů, viz také obr. 1). Rychlost jejich přesunu by tedy měla být polovinou součtu rychlosti Ameriky na západ a Austrálie na východ. V případě, že je ale osa středoatlantického hřbetu uvažována jako pevná, pak v tomto případě musí středoindický hřbet předbíhat Afriku, která se má pohybovat na východ, (pro to, aby stále zůstával na poloviční cestě mezi ní a Austrálií, která musí „běžet" ještě rychleji tj. součtem obou stran rychlosti rozpínáníí z Indického hřbetu východním směrem). Posun středoindického hřbetu na východ by pak měl být polovinou sloučené rychlosti Afriky a Austrálie.
Současně s těmito změnami, hřbety mezi Antarktidou a Austrálií musí být posunuty za Antarktidou, která se ještě rychleji pohybuje k jihu. Avšak jejich poloha vzhledem k Antarktidě je ještě záhadnější, protože Antarktida je zcela obklopena středooceánskými hřbety a nemůže tím pádem nikam plout. (Středooceánské hřbety by se musely od Antarktidy vzdalovat na všechny strany).
K těmto spletitým posunům musí ještě být přidán neslučitelný příčný pohyb Indie (Indické desky s Indickou pevninou) z jihu na sever, ze střední části Indického oceánu k jižnímu okraji asijské pevniny. (Ve skutečnosti se ale tento pohyb nekoná, viz "neoprávněné zmražení pohyblivého" a "Indie - pochybné rozdělování vždy spojeného"). Zde je totiž velmi těžké, ne-li nemožné, vysvětlit, jak je dráha Indie, od jihu k severu sdružena (samozřejmě pouze v případě, že by platily deskově tektonické předpoklady), s kolmým pohybem stejné litosférické desky směrem na východ od středoindického hřbetu s unášením Austrálie (podle deskově tektonických tvrzení by se jedno nebo druhé muselo vznášet :-)).
(Pozn. aut. webu: Pohyb Indie kromě důkazů o jejím stálém spojení s Asií vylučuje také rozdílné stáří starších zlomů s.-j. a mladších - eocenních, sv. - jz. směru v Indickém oceánu označených jako přetvárné - transformní - tím udávajících směr pohybu, viz obr. 4 v kapitole "rozpínání stlačovaného".)
Afrika (africká deska; podle deskově tektonického tvrzení) v tomto mumraji musí ještě vykonat piruety:
(Pozn. aut. webu: Pohybový rozbor oblasti Středozemí včetně Alp ale ukazuje jasně doložený vícenásobný tektonický vývoj - tektonické fáze, s událostmi otevření a uzavření - tektonickou inverzi, pánví usazenin v alpinském cyklu; viz str. 98 a obr. V/17 in: " Geologujeme s Petrem Rajlichem"). Jedná se buďto o tzv. levostranný nebo pravostranný vzájemný pohyb; myslí se pohyb oblasti vzdálenější od pozorovatele, nebo také čelem k pozorovateli. Afrika byla vždy spojena s Evropou jak ukazují i staropaleozoické usazeniny!)
Během tohoto putování, by si oceánské hřbety ale také podle počátečního předpokladu, měly uchovávat původní tvar (z důvodu zachování stálé polohy výstupného proudu). Navíc podle stejného předpokladu by neměly být posunovány jen hřbety, ale i (údajné, ve skutečnosti neexistující) zóny podsouvání alpinského pásma od Alp až po Himálaje !! tj. pásma kolmá na polohu středoatlantického hřbetu. (Tato pásma měla uzavřít hypotetický oceán Tethys, který měl oddělovat Gondwanu od Laurasie)
Tvrzení o uvedeném spletitém pohybu desek a středooceánských hřbetů nelze sjednotit s žádnou představou oběžných proudů (motorem pohybu; tyto proudy stejně neexistují viz $ 4 "Co má stoupat nestoupá, co má klesat neklesá"), které mají stoupat od zemského jádra do míst rozšiřování oceánické kůry (ocean floor spreading) a se směry tzv. přetvárných (transformních) zlomů, které by měly určovat vektor pohybu směrem od středooceánských hřbetů (viz "nestejné stáří současného" a "příliš veřejí pro jedny dveře"). Neporovnatelně menší rozsah oblastí, kde by měla oceánská kůra zanikat ponořením do zemského pláště ve srovnání s místy kde vzniká, vyžaduje, aby tzv. oběžné proudy (neexistující viz "co má stoupat nestoupá, klesat neklesá"), pohybovaly dílci zemské kůry až o rozsahu 120 úhlových stupňů. V podstatě zóny předpokládaného (nedoloženého) pohlcování se vyskytují pouze v Pacifiku, který by se měl tím pádem ze všech stran zmenšovat (viz "rozpínání smršťovaného"). Místa odkud má vystupovat od zemského jádra horký proud by se musela přinejmenším po povrchu zemského jádra pohybovat různými směry. Pak by ovšem bylo nemožné udržet přibližně stejný směr pohybu unášených desek po stovky milionů let, který má být vyznačen pravidelnými směry přetvárných zlomů ve všech oceánech (porovnej Indický, Atlantický oceán a Pacifik v mapě obr. 2).
V propagačních "deskově" tektonických materiálech (ikonách), pochopitelně nenajdeme obrázek, kde by byla zobrazena situace dvou sousedních a rovnoběžných středooceánských hřbetů na okrajích stejné desky, viz např.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Tectonic_plate_boundaries_clean.png
Obr. 2 Pravidelné směry tzv. přetvárných zlomů (transform faults), jsou v rozporu s představou, že by například středoatlantický hřbet stál na místě a pohybovala se celá stavba indického oceánu i se středooceánskými hřbety (a oblastmi podsouvání - subdukčními zónami, které se mají nacházet ve Středozemním moři, Zagrosu a v Himálajích včetně ssv. - jjz. přetvárných zlomů v Indickém oceánu!!), dále spolu s Asií a Austrálií na východ a Indickou deskou na sever.
Rozpor vícero sousedících hřbetů bez mezi ně včleněných oblastí podsouvání, tj. rozpor, na který BELOUSOV poukazoval okamžitě po nástupu deskové tektoniky, je podle dnešního stavu poznatků již jen intelektuálním cvičením (i když důležitým historickým faktem). Podle současných znalostí dnešní oceánské hřbety nejsou středisky, ze kterých byl po celou dobu tvorby oceánského dna dodáván čedič (viz paragraf 13. "nestejné stáří vždy současného" a paragraf 4. "co má stoupat nestoupá a co má klesat neklesá"- což jsou důležité doklady o neexistenci dlouhodobě působících oběžných proudů). Středo-oceánské hřbety tak jak je dnes vidíme, včetně jejich umístění, vznikly hlavní měrou v mladších třetihorách, kdy byla již větší část oceánského dna hotova. Jejich zdánlivá tvarová shoda s částí Afriky, která by měla ukazovat na jejich stálou a neměnnou pozici od počátku tvorby Atlantiku a Indického oceánu, je nahodilá. Východopacifický Středo-oceánský hřbet v žádném případě nedodával symetricky čedič pro tvorbu nového mořského dna v celém Pacifiku.
Ještě citát z dopisu V. V. Bělousova V. E. Chainovi: Proč je ignorována otázka podsouvání (subdukce), která by vyrovnávala (kompenzovala) otevírání Atlantiku? (Míněno ve v. části Ruské federace). 6 NCGT Journal, v. 2, no. 3, September, 2014. www.ncgt.org
Poznámka
Ve společnosti s možností svobodného uplatnění a přijetí přinejmenším věrohodného názoru, by desková tektonika na základě jenom jediného z uvedených 23 článků o pochybeních už dávno skončila v archivu neplatných teorií. Její udržování a neustálá další propagace jsou důkazem ovlivňování vědeckého výzkumu politickými prostředky. Z tohoto důvodu jsme zařadili na stránky i články k této problematice, viz článek Michiheiho Hoshiny, jeho dodatek a článek ropný zlom v kapitole o rozpínání Země.
Yoshihiro KUBOTA, Niigata University, Japan: „SYMPOZIUM K PŘÍLEŽITOSTI 20. VÝROČÍ ROZPRAV O STRUKTURNÍ GEOLOGII; 18. PROSINCE 2011 JAPONSKO. Strukturně geologická kolokvia byla zavedena v roce 1991. Od té doby jsme zorganizovali pravidelně dvakrát ročně schůze za účelem podpory původních výzkumů založených na důkladných terénních pracích… Japonci se obávají dalšího velkého zemětřesení... Výsledek sympozia byl překvapující. Všichni účastníci (více jak 50), nabyli silného neodbytného pocitu, že éra deskové tektoniky skončila a velká zemětřesení jsou jistě předvídatelná."
NCGT: New Concepts in Global Tectonics NEWSLETTER No. 61, December, 2011 ISSN: 1833-2560 Editor: Dong R. CHOI
Na obr. Dong Choi přednáší o velkém Japonském zemětřesení
Pozn. autora webu: Závěr z diskuse v Japonsku je jasný: nejen z hlediska předpovídání zemětřesení nelze brát deskovou tektoniku vážně a je tudíž z hlediska předpovídání zemětřesení naprosto nepoužitelná (i když odjakživa tvrdila, že "vysvětluje zemětřesení").
