Desková tektonika: hroutící se názor

 

Soubor pdf ke stažení:

Desková tektonika: hroutící se názor

David Pratt

© 2000

(Poprvé zveřejněno v Journal of Scientific Exploration, vol. 14, č. 3, s. 307-352, 2000) pod názvem: Plate Tectonics: A Paradigm Under Threat

 

 

Abstrakt. - Tento článek shrnuje námitky vůči deskové tektonice - vévodícímu názoru  ve vědách o Zemi. Zavedená představa tenkých litosférických desek, které se pohybují po celosvětové (globální), astenosféře je nepravděpodobná. Předkládáme důkazy jevů, které odporují kontinentálnímu driftu (plutí kontinentů), rozšiřování oceánického dna a podsouvání (subdukci) a dále tvrzení, že oceánská kůra je relativně mladá. Jsou probrány otázky, které představují svislé tektonické pohyby, včetně důkazů velkých ploch ponořené kontinentální kůry v dnešních oceánech. Vyplývající závěr je, že základní východiska deskové tektoniky jsou chybná.

 

Úvod

I když je myšlenka rozsáhlého pohybu kontinentů (kontinentální drift) stará už 200 let, první podrobná teorie byla navržena až Alfredem Wegenerem v roce 1912. Čelila širokému odmítnutí, a to do značné míry proto, že mechanismus, který Wegener navrhl, byl nedostatečný - kontinenty měly pomalu brázdit prostředí hustší oceánské kůry vlivem gravitačních a rotačních sil. O obnovení zájmu o tento problém počátkem padesátých let se zasloužil vzestup paleomagnetismu jako nové vědy, která, jak se zdálo, poskytla myšlence kontinentálního driftu silnou podporu. Na počátku šedesátých let nové údaje z průzkumu oceánu vedly k názoru o rozšiřování oceánického dna. O několik let později, tato a další pojetí byly sloučeny do modelu deskové tektoniky, která byla původně nazývána "nová globální tektonika."


Podle pravověrného vzoru deskové tektoniky, je vnější obal Země, neboli litosféra rozdělena do několika velkých, tuhých desek, které se pohybují po měkké vrstvě známé jako astenosféra pláště. Vzájemně se ovlivňují na jejich hranicích, kde se sbíhají, rozcházejí nebo kloužou jedna přes druhou. Obecně se věří, že takovéto vzájemné ovlivňování je příčinou většiny zemětřesné a sopečné činnosti Země. Desky způsobují, že v místech, kde na sebe tlačí, stoupají hory, lámou se kontinenty a v místech, kde se rozestupují, se tvoří oceány. Pevniny nečině sedí na hřbetě desek, plavou s nimi, rychlostí několika centimetrů za rok. Na konci permu před 250 miliony let, všechny současné pevniny prý byly shrnuty do jediného superkontinentu, Pangey, sestávajícího se ze dvou jiných pevnin: Laurasie na severu a Gondwany na jihu. Všeobecně se předpokládá, že štěpení Pangey začalo počátkem jury - i když se někdy říká, že začalo dříve, v triasu nebo dokonce později až v křídě. Výsledkem bylo jejich dnešní rozmístění.


Již dříve bylo řečeno, že "hypotéza, která je přitažlivá pro svoji jednotící povahu a jednoduchost působí jako filtr, který s lehkostí přijímá posílující tvrzení, ale odmítá důkazy, které do ní nezapadají" (Grad, 1971, s. 636). Meyerhoff a Meyerhoff (1974b, s. 411) píší, že toto je "obdivuhodné vylíčení toho, co se stalo v oboru dynamiky země, kde bylo dovoleno jedné hypotéze - nové globální tektonice - přepsat a zrušit všechny ostatní." Nitecki et al. (1978) uvádí, že v roce 1961 přijímalo pouze 27 % západních geologů deskovou tektoniku, ale že v polovině šedesátých let se uskutečnila "řetězová reakce" a v roce 1977 byla přijímána již 87 % geologů. Někteří zastánci deskové tektoniky připustili, že vzniklo ovzduší módního trendu a údajům, které nezapadly do modelu, se nedostalo rovnocenné pozornosti (např. Willie, 1976), což vyústilo do "poněkud znepokojujícího dogmatismu" (Dott a Batten, 1981, s. 151). McGeary a Plummer (1998, s. 97) přiznávají, že "geologové, stejně jako ostatní lidé, jsou náchylní k módním výstřelkům."


Maxwell (1974) uvedl, že dlouhá řada zeměvědných článků které měly za cíl ukazovat, že některé určité rysy nebo pochod může vysvětlit desková tektonika, měly z hlediska nezaujatého vědeckého hodnocení nízkou úroveň. Van Andel (1984) připouští, že desková tektonika má vážné nedostatky, a že potřeba stále rostoucího počtu jednoúčelových (ad hoc) úprav vzbuzuje pochybnosti o tvrzení, že se jedná o konečnou sjednocující globální teorii. Lowman (1992a) zdůrazňuje, že geologie se do značné míry stala "mdlou směsí popisného výzkumu a výkladových článků, s interpretacemi podle primitivismů deskově tektonické kuchařky, s recepty, které jsou používané se stejnou jistotou jako trigonometrické funkce..." (s. 3). Podle Lyttletona a Bondiho (1992) problémy, kterým čelí desková tektonika a nedostatek výzkumu zaměnitelných vysvětlení pro zdánlivě podpůrné důkazy snižuje věrohodnost teorie.


Saull (1986) poukázal na to, že žádný globální tektonický model by neměl být považován za konečný, protože geologická a geofyzikální pozorování jsou téměř vždy otevřena pro zaměnitelná vysvětlení. Rovněž uvedl, že i kdyby desková tektonika nebyla pravdivá, bude těžko vyvratitelná a nahraditelná, a to z následujících důvodů: pochody, které, mají být odpovědné za pohyb desek, mají kořeny v oblastech Země tak málo známých, že je těžké dokázat či vyvrátit jejich určitý výklad; tvrdé jádro víry v deskovou tektoniku je chráněno před přímým útokem stálým vytvářením pomocných hypotéz; víra v deskovou tektoniku je tak rozšířená, že je obtížné zveřejnit jiné výklady ve vědecké literatuře.


Když byla desková tektonika poprvé vypracována v šedesátých letech, bylo prozkoumáno méně než 0,0001 % oceánických hlubin a méně než 20 % celkové rozlohy souše bylo podrobně smysluplně zmapováno. Dokonce i polovině devadesátých let, byla jen asi 3 až 5 % z hlubokých proláklin oceánu prozkoumána v nějakém detailu, a u ne víc než 25 až 30 % rozlohy souše lze říci, že je skutečně známá (Meyerhoff et al., 1996a). Vědecké pochopení rysů zemského povrchu je zjevně stále v plenkách, nemluvě o nitru Země.


Beloussov (1980, 1990) dokládá, že desková tektonika byla předčasným zevšeobecněním stále velmi nedostatečných údajů o stavbě oceánického dna oceánu a je daleko od geologické skutečnosti. Napsal: „nikoho nepřekvapí, že pokusy, které se snaží využít tuto předlohu pro vysvětlení skutečné stavby v místním měřítku, vedou ke stále složitější soustavě, v níž se navrhuje: tu a tam rozvíjet místní osy šíření, posunutí jejich polohy, jejich zmizení a znovuobjevení, jejich opakovaně se měnící rychlost šíření a častý úplný zánik a to, že litosférické desky jsou rozbity do ještě většího počtu druhořadých a třetiřadých desek. Pro všechny tyto soustavy je příznačné úplné vzduchoprázno jakékoliv logiky a vzorů jakéhokoli druhu. To navozuje celkový dojem, že byla vynalezena určitá pravidla hry, a že cílem všeho je nějak přizpůsobit skutečnost těmto nebo jiným pravidlům." (1980, s. 303)

Kritika deskové tektoniky se zvýšila v souladu s rostoucím počtem pozorovaných anomálií. Tento dokument popisuje některé z hlavních problémů, jimž čelí teorie.


Pohybují se desky?

Podle zavedeného modelu deskové tektoniky litosférické desky kloužou po relativně plastické vrstvě částečně roztavené horniny, známé jako astenosféra (nebo nízko-rychlostní oblast). Podle moderní geologické učebnice (McGeary a Plummer, 1998) litosféra, která zahrnuje zemskou kůru a horní plášť, je průměrně asi 70 km silná pod oceány a nejméně 125 km silná pod kontinenty, zatímco astenosféra sahá do hloubky asi 200 km. To poukazuje na skutečnost, že někteří geologové si myslí, že litosféra pod kontinenty je silná nejméně 250 km. Seismická tomografie, která vytváří trojrozměrné obrazy vnitřní Země, ukazuje ale, že nejstarší částí kontinentů mají hluboké kořeny sahající 400 až 600 km hluboko, a že v podstatě pod nimi astenosféra chybí. McGeary a Plummer (1998) tvrdí, že tyto nálezy vyvolávají pochybnosti o původním jednoduchém vzoru chování desek složeném z litosféry a astenosféry. Neuvažují však jiné alternativy.


 

Navzdory pádným seismotomografickým důkazům hlubokých kontinentálních kořenů (Dziewonski a Anderson, 1984; Dziewonski a Woodhouse, 1987; Grand, 1987; Lerner-Lam, 1988; Forte, Dziewonski a O'Connell, 1995; Gossler a Kind, 1996), někteří deskoví tektonici naznačují, že „náhodou“ žijeme v době, kdy se kontinenty přesunuly nad chladnější plášť (Anderson, Tanimoto a Zhang, 1992), nebo že kontinentální kořeny opravdu nejsou více či méně silné jen asi 200 km, nebo že kontinenty způsobují zanoření materiálu studeného pláště pod nimi, což dává iluzi mnohem hlubších kořenů (Polet a Anderson1995). Nicméně důkazy ze seismických rychlostí, tepelného toku a gravitace shromážděné za několik desetiletí ukazují, že prastaré kontinentální štíty mají velmi hluboké kořeny a že astenosféra nízkých rychlostí je velmi tenká nebo pod nimi chybí (např MacDonald, 1963; Jordan, 1975, 1978; Pollak a Chapman, 1977). Seismická tomografie jen posílila poselství pevninských kratonů, zejména archaických a spodnoproterozoických, které jsou "přivařené" k podkladovému plášti. Představa tenké (méně než 250 km silné) litosférické desky, která by se pohybovala tisíce kilometrů nad globální astenosférou je ilusorní. Nicméně řada učebnic i nadále šíří nepřípustně zjednodušující litosféricko - astenosférický vzor a nedokáží dát najevo ani v nejmenším, že čelí nějakým problémům (například McLeish, 1992; Skinner a Porter, 1995; Wicander a Monroe, 1999).


 

Geofyzikální údaje ukazují, že, astenosféra není ani zdaleka souvislá vrstva. Nacházejí se zde oddělené polohy (čočky, v originále asthenolenses), které jsou pozorovány pouze v oblastech tektonické aktivace s vysokým tepelným tokem. Ačkoliv sledování povrchových vln naznačovala, že astenosféra je pod oceány všudypřítomná, podrobné seismické studie ukazují, že i tady jsou jen astenosférické čočky. Seismický výzkum odhalil komplikované prostorové změny (zonálnost) a nesourodosti ve svrchním plášti, střídání vrstev s vyšší a nižší rychlosti a vrstvy různé povahy. Jednotlivé vrstvy s nízkou rychlostí se nacházejí v různých oblastech v různých hloubkách a nevytváří jednu (spojitou), vrstvu. To ukazuje na to, že samotný pojem litosféra je nejednoznačný, alespoň co se týče jeho podstaty. Vskutku definice litosféry a astenosféry se stala s časem mlhavou (Pavlenkova, 1990, 1995, 1996).


 

Tedy litosféra má nesmírně složitou a nepravidelnou strukturu. Tektonické desky nejsou ani zdaleka homogenní. Ve skutečnosti představují „megabreccii, tlačenku z nesourodých těles, jejichž povaha, velikosti a vlastnost se liší" (Chekunov, Gordienko a Guterman 1990, s. 404). Kůra a svrchní plášť jsou rozčleněny zlomy do mozaiky samostatných, postrkujících se bloků různých tvarů a velikostí, obecně pár stovek kilometrů širokých s různou vnitřní strukturou a pevností. Pavlenkova (1990, s. 78) uzavírá: "to znamená, že pohyb litosférických desek na dlouhé vzdálenosti, jako jednotného tuhého těla, je stěží možný. Navíc vezmeme-li v úvahu nepřítomnost astenosféry jako jednolité spojité oblasti, pak je tento pohyb naprosto vyloučen." Podle autorky pádné důkazy potvrzují to, že regionální geologické rysy jsou také spojeny s hlubokými (více než 400 km) nesourodostmi a tato připojení zůstávají stabilní během dlouhých geologických období. Větší posun mezi litosférou a astenosférou by odpojil povrchové stavby od jejich kořenů hluboko v plášti.


 

Deskoví tektonici, kteří přijímají důkazy hlubokých kontinentálních kořenů, navrhli, že desky se mohou rozšířit nebo klouzat podél 400 km, nebo dokonce 670 km hluboké seismické nespojitosti (diskontinuity; Seyfert, 1998; Jordan, 1975, 1978, 1979). Jordan, například, navrhl, že oceánská litosféra se pohybuje po klasické zóně nízkých rychlostí, zatímco kontinentální litosféra se pohybuje podél 400 km nespojitosti. Nemáme však žádný poznatek o existenci superplastické zóny v těchto nespojitostech, a nebyly nalezeny žádné důkazy zkosené smykové zóny, která by spojovala tyto dvě oddělené vrstvy podél okraje kontinentů (Lowman, 1985). Navíc, i pod oceány není žádná spojitá astenosféra. Konečně pohyb takovýchto silných litosférických "desek" představuje ještě větší problém než u tenkých.


 

Původně se tvrdilo, že hnací silou desek jsou hluboké plášťové oběžné (konvektivní) proudy, které vyvěrají pod Středo-oceánskými hřebeny. Zanořování mělo probíhat pod oceánskými příkopy. Protože zjištěné rozvrstvení v plášti činí celoplášťový oběh nepravděpodobný, byl navržen vzor dvouvrstvého oběhu. Jeffreys (1974) namítl, že k oběhu nemůže dojít proto, že je to samoutlumující se pochod, jak je popsáno Lomnitzovým zákonem. Deskoví tektonici očekávali, že seismická tomografie poskytne jasné důkazy o dobře uspořádaných oběhových buňkách, ale ve skutečnosti naopak poskytla přesvědčivé důkazy proti výskytu velkých oběhových (konvekčních) buněk ve svrchním plášti, které by poháněly tektonické desky (Anderson, Tanimoto a Zhang, 1992). Mnoho geologové si nyní myslí, že plášťový oběh (konvekce), je výsledkem pohybu desek, nikoli jeho příčinou, a že je to spíše záležitost svrchního, než hlubokého pláště (McGeary a Plummer, 1998).


 

Současný upřednostňovaný stroj, který má pohybovat tektonickými deskami je tlak od Středo-oceánského hřbetu („ridge push") a tah desky („slab pull“), ačkoliv jejich účinnost je přinejmenším pochybná. Obecně se věří, že deskový tah („slab pull“) je určující stroj a odvolává se na tíhové poklesávání podsouvané desky. Tento stroj však nebude běžet pro desky, které jsou z velké části kontinentální, nebo které mají pevninské náběžné hrany. Kontinentální kůra nemůže být jako těleso podsouvaná vzhledem k její nízké hustotě. Je naprosto nemožné si představit, že tlak od Středoatlantského hřbetu by sám o sobě mohl pohybovat 120 °- širokou Euroasijskou deskou (Lowman, 1986). Nezpochybnitelná přítomnost rozsáhlých „oslabených“ zón ve velkých skalních masách zavrhuje rovněž myšlenku, že okrajové síly lze přenášet od jednoho okraje tektonické "desky" dovnitř či dokonce na opačný okraj (Keith, 1993).


 

Dnešní geologie uznává třináct velkých desek. Jejich rozměry se pohybují v rozmezí asi 400 x 2500 km až do 10 000 x 10 000 km. Dále rychle množící se počet mikrodestiček (zatím více než 100). Van Andel (1998) píše:


„V místech, kde hranice desek sousedí s kontinenty, se věc stává často velmi složitou a vyžaduje ještě hustší houští jednoúčelových (ad hoc) úprav, změn teorie a postupů deskové tektoniky v podobě mikrodestiček, podřadných hranic desek a cizokrajných úlomků (terranes). Názorný příklad toho najdeme ve Středozemním moři, kde oznámené srážky (collisions) mezi Afrikou a rojem mikrokontinentů způsobily tektonickou noční můru, která zdaleka není vyřešena. Některé současné hranice desek, zejména ve východním Středomoří, se zdají být tak mlhavé a tak vyšinuté, že je nelze ani porovnávat s třemi typy deskových hranic základní teorie.



Hranice desek jsou určovány a vymezeny především na základě zemětřesení a sopečné činnosti. Proto vcelku samozřejmě můžeme očekávat souhlas okrajů desek s pásy zemětřesení a sopek, což lze takto stěží považovat za jeden z "úspěchů" deskové tektoniky (McGeary a Plummer, 1998). Jednoduchý vzor rozmístění zemětřesení kolem Pacifiku, na němž jsou doposud založené deskově tektonické modely, vážně zpochybnily novější výzkumy, které ukazují překvapivě velký počet zemětřesení v hlubokomořských oblastech, které se dříve považovaly za stabilní (neseismické, aseismic; Storetvedt, 1997). Dalším závažným problémem je, že několik "deskových hranic" je čistě teoretických a vypadá to, že ve skutečnosti neexistují. Je to severozápadní hranice Pacifiku, hranice Severo Americké a Euroasijské desky, jižní hranice Filipínské desky, část jižní hranice Pacifické desky a většina severní a jižní hranice Jihoamerické desky (Stanley, 1989).


 

Pohyb kontinentů (kontinentální drift)

Geologické terénní mapování poskytlo údaje o horizontálních tektonických pohybech až o několik set kilometrů (Jeffreys, 1976). Deskoví tektonici, však tvrdí, že se kontinenty přesunuly od údajného rozpadu Pangey o 7000 či více kilometrů. Měření pomocí kosmické geodetické techniky – interferometrie s velmi dlouhou základnou (very long baseline interferometry; VLBI), měření satelitních vzdáleností (satellite laser-ranging; SLR) a určování polohy s celosvětovým pokrytím (global positioning systém; GPS) – přivítali přívrženci deskové tektoniky jako její důkaz. Taková měření ale slouží jako údaje pro určení korových napětí, ale neposkytují důkazy pro pohyb desek tak jak je předpokládá desková tektonika, se zohledněním předpověděného vzájemného pohybu mezi všemi deskami. Mnoho výsledků neukázalo žádný konečný vzor, jsou matoucí a rozporuplné. Vzniká řada jednoúčelových (ad hoc) hypotéz (Fallon a Dillinger, 1992; Gordon a Stein, 1992; Smith et al., 1994).



 

Podle deskově tektonické předpovědi se jeví Japonsko a Severní Amerika jako navzájem se přibližující. Naopak vzdálenosti od středních jihoamerických And do Japonska nebo k Havajským ostrovům jsou více či méně neměnné, zatímco desková tektonika předpovídá jejich významné oddalování (Storetvedt, 1997; mezi oběma je Středo–oceánský hřbet poz. red.). Pohyb napříč Atlantiku nebyl odůvodněn, protože základny v Severní Americe a západní Evropě neprokázaly, že se desky pohybují jako tuhá tělesa; ve skutečnosti ukazují na jejich významné vnitřní přetváření (Lowman, 1992b; James, 1994). Kosmická geodetická měření dodnes tedy nepotvrdila deskovou tektoniku. Kromě toho jsou otevřená pro zaměnitelná vysvětlení (např. Meyerhoff et al., 1996a; Storetvedt, 1997; Carey, 1994). Očividně rizikovým cvičením je promítání současných tektonických pohybů desítky nebo stovky milionů let do minulosti nebo do budoucnosti. Samozřejmě geodetická měření přes "příkopovou (riftovou)" zónu (např. na Islandu a ve východní Africe) neodhalila jakékoliv jednotné či soustavné rozšiřování jak tvrdí desková tektonika (Keith, 1993).


 

Zapadnutí a nezapadnutí

"Závažnou" součástí důkazů, že všechny kontinenty byly kdysi spojené do jedné velké rozlohy, je prý to, že mohou být složeny dohromady jako kusy skládačky (puzzle). Bylo uskutečněno mnoho pokusů o rekonstrukci (např. Everett a Smith, 1965; Nafe a Drake, 1969; Dietz a Holden, 1970; Smith a Hallam, 1970; Tarling, 1971; Barron, Harrison a Hay, 1978; Smith, Hurley a Briden, 1981; Scotese, Gagahan a Larson, 1988), ale žádná není zcela přijatelná.

 


 

Například v počítačem vytvořené skládance (Everett a Smith, 1965), je řada do očí bijících opomenutí. Celá velká část jižního Mexika a střední Ameriky jsou vynechány, navzdory skutečnosti, že obsahují rozsáhlé oblasti pevninských paleozoických a starohorních hornin. Tato oblast o rozloze zhruba 2 100 000 km² překrývá Jižní Ameriku v oblasti, která se sestává z kratonu alespoň dvě miliardy let starého. Celé Západoindické souostroví také bylo vynecháno. Ve skutečnosti větší část Karibiku je podložena starou kontinentální kůrou a její celková plocha (300 000 km²), překrývá Afriku (Meyerhoff a Hatten, 1974). Oblast ostrovů Cape Verde až Senegalské pánve s podkladem ze staré kontinentální kůry představuje další přesah ca 800 000 km².


 

Několik významných podmořských útvarů, které jak se zdá jsou kontinentálního původu jsou ignorovány  v Bullardově, Everettově a Smithově skládance, včetně Faersko-Islandsko-Grónského hřbetu, hřbetu Jan Mayen, hřbetu Walvis, výstupu Rio Grande a Falklandského Plata. Oblast Rockall Plató byla zahrnuta pouze z důvodu, že mohla být "vložena dovolného otvoru (slotted in)". Bullardova skládanka vyžaduje východ - západní smykovou zónu uvnitř Středomoří a otočení Španělska. Místní geologie nepodporuje ale žádnou z těchto možností (Meyerhoff a Meyerhoff, 1974a). Dokonce i slavný souhlas Jižní Ameriky a Afriky je problematický a například není možné složit všechny části pobřeží zároveň; například existuje propast mezi Guyanou a Guineou (Eyles a Eyles, 1993).


 

Podobně jako skládanka od autorů (Bullard, Everett a Smith 1965), rekonstrukce Gondwany od Smitha a Hallama (1970) je založena na 500 metrů hluboké izobatě. Přesto Jižní Orkneje a Jižní Georgie jsou vynechány podobně jako Kerguelenské ostrovy v Indickém oceánu. Je zde velká mezera západně od Austrálie. Připojení Indie vůči Austrálii, podobně jako v jiných skládánkách, zanechává štěrbinu v západním Indickém oceánu (Hallam, 1976). Dietz a Holden (1970) použili k sestavení obrysů 1000 fathomů (2 km) izobatu, ale museli vynechat Floridsko-Bahamskou platformu, se zanedbáním důkazů, že je starší, než údajný začátek plutí (driftu). V mnoha oblastech se hranice mezi kontinentální a oceánská kůrou zřejmě nachází pod hloubkou 2-4 a více km (Hallam, 1979). V některých místech přechodové pásmo oceán - kontinent je několik stovek kilometrů široké (Van der Linden, 1977). To znamená, že veškeré skládanky založené na libovolně vybraných hloubkách obrysu jsou chybné. Vzhledem k nezávazným postojům, které posouvači (drifters) museli přijmout k získání požadované kontinentální složeniny, jejich výtvory stvořené počítačem mohou být známým případem "nesmysly dovnitř, nesmysly na výstupu" (Le Grand, 1988).


 

Přibližná rovnoběžnost obou pobřeží Atlantského oceánu může být způsobena vytvořením hranic kontinent - oceán podél hlubinných zlomů, které mají sklon seskupovat se do rovnoběžných soustav (Beloussov, 1980). Časté podobné zakřivení kontinentálních obrysů ukazuje, že mnohé z nich mohou být spojeny dohromady, pokud se otočí do potřebného směru. Lyustikh (1967) uvedl příklady 15 pobřežních linií, které mohou být spolu docela dobře složeny a nikdy nebyly spojeny. Voisey (1958) ukázal, že Východní Austrálie zapadá do východní Severní Ameriky, když Cape York, umístíme vedle Floridy. Poukázal rovněž na to, že geologické a paleontologické podobnosti jsou pozoruhodné, pravděpodobně kvůli podobnému tektonickému základu obou oblastí.


 

Podobnost horninových typů a geologických staveb na pobřeží, která údajně kdysi navazovala, jsou posunovači (drifters), velebeny jako další důkaz, že kontinenty byly kdysi spojeny dohromady. Jen zřídka ale zmiňují mnoho geologických rozdílů. Například západní Afrika a severní Brazílie prý byly kdysi v kontaktu, a přesto směry geologických staveb v Africe jsou S-J, zatímco v Brazilii V-Z (Storetvedt, 1997). Některé skládanky stavu před plutím ukazují poloostrovní Indii připojenou k západní Antarktidě, i když permské indické pánve neodpovídají ani zeměpisně nebo v horninové posloupnosti západním Australasijským pánvím (Dickins a Choi, 1997). Gregory (1929) byl přesvědčen, že geologické podobnosti protilehlých Atlantických pobřeží jsou dány příslušností ke stejnému tektonickému pásmu. Rozdíly jsou podle autora postačující k prokázání toho, že se oblasti nacházely v jeho vzdálených částech. Bucher (1933), poukázal na to, že paleontologické a geologické podobnosti mezi Východními Alpami a středními Himalájemi, vzdálenými 4000 mil od sebe, jsou stejně pozoruhodné jako podobnost mezi Argentinou a Jižní Afrikou, oddělenými stejnou vzdáleností.


 

Úskalí paleomagnetismu

Jednou z hlavních rekvizit kontinentálního plutí (driftu) je paleomagnetismus - výzkum magnetismu starých hornin a usazenin. Směr a sklon fosilního magnetismu lze využít k určení polohy možného magnetického pólu vzhledem k umístění vzorku. Když jsou možné póly určeny z postupně starších hornin ze stejného kontinentu, póly se „toulají" s časem. Spojením změřených, zprůměrovaných poloh se vytvoří zdánlivá stopa polární „procházky". Různé kontinenty ukazují různé polární „trasy". Z toho vyplynul závěr, že zdánlivá bloudění magnetických pólů jsou způsobena skutečným pohybem kontinentů po zemském povrchu. Možnost, že došlo k určité míře skutečného polárního pohybu - tedy k posunu celé Země vzhledem k ose rotace (při uchování sklonu osy otáčení) však nebylo zohledněna.


To, že paleomagnetismus může být nespolehlivý je dostatečně doloženo (Barron, Harrison a Hail, 1978; Meyerhoff a Meyerhoff, 1972). Například paleomagnetické údaje naznačují, že během střední křídy Ázerbájdžán a Japonsko byly na stejném místě (Meyerhoff, 1970a)! Literatura ve skutečnosti překypuje nesoudržnostmi (Storetvedt, 1997). Paleomagnetická studia hornin různého stáří naznačují jinou polární cestu nejen pro každý kontinent, ale i pro různé části každého kontinentu. Když jsou jednotlivé paleomagnetické pozice, nikoliv průměrné křivky, zobrazeny na mapě světa, bodový rozptyl je obrovský, často větší než Atlantik. Rovněž pomocí paleomagnetismu lze určit pouze paleošířku a ne paleodélku. V důsledku toho nelze paleomagnetismus použít jako důkaz plutí kontinentů.


 

Paleomagnetismus se potýká s nejistotami. Merrill, McElhinny a McFadden (1996, s. 69) píší: "existují četná úskalí, které čekají na neobezřetné: první spočívá v oddělení prvotní magnetizace od druhotné magnetizace (získanou později po vzniku horniny) a za druhé, při přenosu vlastností prvotní magnetizace na zemské magnetické pole." Vyhodnocování paleomagnetických dat je založeno na dvou základních předpokladech:

1. horniny v průběhu vzniku jsou zmagnetizované ve směru geomagnetického pole, které panovalo v čase a místě jejich vzniku a získaná magnetizace je uchována v horninách alespoň částečně po geologický čas;

2. geomagnetické pole průměrované pro jakékoliv časové období řádově 105 let (s výjimkou epoch magnetického zvratu; inverze), představuje dipól orientovaný podél osy zemské rotace.

Oba tyto předpoklady jsou sporné.


 

Postupný příklon paleopólových "elips rozptylu bodů" k severu s postupným snižováním průměru elips s časem naznačují, že prvotní získaný (remanentní) magnetismus se stává méně stálý s časem. Mění se ale vlivem pozdějšího magnetismu, zvětrávání, metamorfózy, tektonické deformace a chemických změn. Současné geomagnetické pole se také podstatně odchyluje od osového dipólu, který prochází středem Země. Magnetická osa je ukloněná ca 11 ° k ose otáčení, a na některých planetách najdeme mnohem větší odchylku: 46.8 ° na Neptunu a 58,6 ° na planetě Uran (Merrill, McElhinny a McFadden, 1996). Protože ale magnetické pole Země podléhá významné dlouhodobé sekulární variaci (např. západnímu posunu), předpokládá se, že zprůměrované pole v čase téměř přesně odpovídá zeměstřednému osovému dipólu. Přesvědčivé důkazy o tom, že geomagnetické pole mělo v minulosti dlouhodobé nedipólové složky, byly ale do značné míry zanedbány (Van der Voo, 1998; Kent a Smethurst, 1998). Testování osové povahy geomagnetického pole v minulosti vyžaduje paleoklimatologické údaje. Několik hlavních paleoklimatologických ukazatelů, spolu s paleontologickými daty ale poskytují silné důkazy proti předlohám plutí (driftu) kontinentů a tudíž proti zavedenému vyhodnocování paleomagnetických údajů (viz níže).


 

Je dobře možné, že magnetické póly putovaly značně v dřívější době vzhledem k zeměpisným pólům. Pokud se také v minulých geologických obdobích vyskytovaly stálé magnetické anomálie stejné síly jako je dnešní východoasijská anomálie (nebo o něco více intenzivní), hypotéza středozemského osového dipólu by byla neplatná (Beloussov, 1990). Vírům podobné buňky magmatické a tepelné energie stoupající a klesající v zemském plášti, mohou vytvářet oblastní či polo-globalní magnetická pole (Pratsch, 1990). Dalším důležitým faktorem může být magnetostrikce - Změna směru magnetizace směrným napětím (Jeffreys, 1976; Munk a MacDonald, 1975). Řada autorů poukázala na to, že některé nesouhlasné paleomagnetické výsledky lze vysvětlit jak velkými vodorovnými pohyby tak stejně dobře změnou náklonu svislým pootočením bloků a zmenšením sklonu hornin následkem stlačení usazenin zhutněním (Butler et al., 1989; Dickinson a Butler, 1998; Irving a Archibald, 1990; Hodych a Bijaksana, 1993). Storetvedt (1992, 1997) vyvinul tektonický vzor známý jako globální tektonika horizontálních posunů (Global wrench tectonics), v němž jsou paleomagnetické údaje vysvětlovány vodorovným otáčením pevninských bloků, spolu se skutečným putováním pólů. Možnost, že kombinace výše uvedených faktorů mohla působit současně, výrazně podkopává využití paleomagnetismu pro podporu plutí (driftu) pevnin


 

Drift versus geologie

Otevírání Atlantského oceánu údajně začalo v křídě vzájemným oddalováním euroasijské a americké desky. Na druhé straně Zeměkoule je ale severovýchodní Eurasie připojena k Severní Americe Beringovo-Chukotským šelfem s podložím prekambrické pevninské kůry, která která pokračuje spojitě a nepřerušeně z Aljašky na Sibiř. Geologicky tyto regiony představují jedinou jednotku, a je iluzorní se domnívat, že byly dříve odděleny oceánem několik tisíc kilometrů širokým, který se uzavřel z důvodů vyrovnávání plochy otevíraného Atlantiku. Pokud zde chybí tento šev (sutura - deskově tektonický pojem pro místo uzavření oceánu), měla by se nalézt v Eurasii či v Severní Americe, ale zdá se, že zde žádná taková neexistuje (Beloussov, 1990; Shapiro, 1990). Pokud Baffinův záliv a Labradorské moře vznikly oddalováním Grónska a Severní Ameriky, vytvořil by se přes průliv Nares stovky kilometrů dlouhý boční posun mezi Grónskem a Ellesmerovým ostrovem, ale geologické výzkumy v oblasti žádný takový posun neodhalily (Grant, 1980, 1992). Grónsko je odděleno od Evropy západně od Špicberk pouze 50-75 kilometry izobatou v hloubce 1000 fatomů a je připojeno k Evropě pevninským hřbetem Faeroe-Island-Grónsko (Meyerhoff, 1974). Všechny tyto skutečnosti vylučují východ - západní posun na severní polokouli.


 

Geologie dokládá, že zde bylo přímé tektonické spojení mezi Evropou a Afrikou napříč pásma Gibraltaru a Rifu na jedné straně a Kalábrie a Sicílie na straně druhé, alespoň od konce paleozoika, což odporuje deskově tektonickému tvrzení o významném posunu mezi Evropou a Afrikou v tomto období (Beloussov, 1990). Deskoví tektonici zastávají propastně odlišné názory na Středním východě. Někteří obhajují bývalou přítomnost dvou nebo více desek, někteří předpokládají několik mikrodestiček, jiní podporují výklad ostrovních oblouků a většina dává přednost přítomnosti alespoň jedné „sešité" zóny (sutury), která vyznačuje místo srážky kontinentů. To vykládá Kashfi (1992, s. 119) následovně: "téměř všechny tyto hypotézy se vzájemně vylučují. Většina z nich by přestala existovat, pokud by se zhodnotila terénní data. Tyto údaje ukazují, že se zde v geologickém záznamu nenachází nic na podporu dřívějšího oddělení Arábie-Afriky od zbytku Blízkého východu."


 

Indie se údajně oddělila od Antarktidy někdy během druhohor a pak plula směrem k SV na vzdálenost až 9000 km, po dobu až 200 milionů let, aby se nakonec srazila s Asií ve středních třetihorách. Vytlačila vzhůru Himaláje a Tibetskou plošinu. To že se v Asii nacházel zářez přibližně správného tvaru a velikosti, přesně na správném místě pro "ukotvení" Indie je nanejvýš pozoruhodná náhoda (Mantura, 1972). Jsou zde ovšem nesčetné geologické a paleontologické důkazy o tom, že Indie je a byla nedílnou součástí Asie od starohor nebo i dříve (Chatterjee a Hotton, 1986; Ahmad, 1990; Saxena a Gupta, 1990; Meyerhoff et al., 1991). Existují také hojné důkazy, že moře Tethys v oblasti dnešních Alpinsko - himálajských horských pásem, nebyl nikdy hluboký a široký oceán, ale spíše úzký, převážně mělký vnitrozemský průliv (Bhat, 1987; Dickins, 1987, 1994c; McKenzie, 1987; Stöcklin, 1989). Pokud již tedy Indie uskutečnila dlouhou cestu, byla to po miliony let izolovaná ostrovní pevnina  - s dostatkem času, aby se vyvinula velmi odlišná endemická fauna. Druhohorní a třetihorní fauna však neobsahuje takové endemity. Místo toho ukazuje, že Indie se nacházela po celé toto období velmi blízko Asie a ne Austrálie či Antarktidy (Chatterjee a Hotton, 1986). Stratigrafická, stavební a paleontologická spojitost Indie s Asií a s Arábií znamená, že údajný "let Indie" není nic víc než let ve snu.


 

Nápadným rysem dnešních oceánů a kontinentů je jejich protilehlé (antipodalní) uspořádání: Severní ledový oceán je protilehlý Antarktidě; Severní Amerika je přesně protilehlá Indickému oceánu; Evropa a Afrika jsou protilehlé centrální oblasti Tichého oceánu; Austrálie je protilehlá malé pánvi v severním Atlantiku; a jižní Atlantik - třebaže méně přesně odpovídá - východní části Asie (Gregory, 1899, 1901; Bucher, 1933; Steers, 1950). Pouze 7 % zemského povrchu se vymyká pravidlu protilehlosti. Pokud by kontinenty pluly pomalu tisíce kilometrů do své současné pozice, protilehlé uspořádání pevniny a vody by mělo být považováno za čistě náhodné. Harrison et al. (1983) vypočítali, že je zde pravděpodobnost 1  ku 7, že toto uspořádání je výsledkem náhodného pochodu.


 

 

Paleoklimatologie

Paleoklimatologický záznam je zachován ze starohor do současnosti v zeměpisném rozložení evaporitů, uhličitanových hornin, uhlí a ledovcových uloženin (tilitů). Umístění těchto paleoklimatologických ukazatelů spíše vysvětlují stálé než plavoucí kontinenty a periodické změny klimatu, od celosvětově teplého nebo horkého po celosvětově chladné (Meyerhoff a Meyerhoff, 1974a; Meyerhoff et al., 1996b). Například 95 % všech evaporitů (ukazatel suchého podnebí) od starohor po současnost leží v oblastech s dnešními méně než 100 cm ročních srážek, tj. v dnešním suchém větrném pásu. Evapority a uhlonosné oblasti ukazují výrazný posun k severu podobně jako dnešní severní posun tepelného rovníku. Pohyb kontinentů úspěšně vysvětlujte místní či oblastní paleoklimatologické rysy pro určité období a nevyhnutelně selhává ve vysvětlení celkového zemského klimatu za stejné období.


 

V karbonu a permu ledovce pokrývaly části Antarktidy, Jižní Afriky, Jižní Ameriky, Indii a Austrálii. Posunovači (drifters) tvrdí, že tato zalednění lze vysvětlit z hlediska Gondwany, která se nacházela poblíž jižního pólu. Hypotéza Gondwany však poráží v tomto ohledu sama sebe. Velké plochy, které byly pokryty ledovci během tohoto období, by byly příliš vzdáleny do vnitrozemí na to, aby k nim dosáhly vlhké oceánské vzdušné proudy. Ledovce by se vytvořily pouze na jejich okrajích, zatímco uvnitř by byly obrovské, ledové pustiny (Meyerhoff, 1970a; Meyerhoff a Teichert, 1971). Mělká epikontinentální moře Pangey by neposkytovala požadovanou vlhkost, protože by zamrzala během zimních měsíců. Tato zalednění je snazší vysvětlit z hlediska současné polohy kontinentů: téměř všechna střediska pevninského ledu byla v sousedství nebo v blízkosti dnešního pobřeží nebo na náhorních plošinách či v hornatých oblastech nedaleko od něj.

 

Posunovači (drifters), tvrdí, že kontinenty se od začátku třetihor (od doby 65 milionů let) přesunuly málo. Přesto za toto období ale zažily významné změny v klimatických podmínkách. Dokonce i od počátku pliocénu (5,3 - 2,59 milionů let), se šířka mírného klimatického pásma na severní a Jižní polokouli změnila o více než 15 ° (1650 km). Zdá se, že klíčovým činitelem kenozoického klimatického zhoršení byl výzdvih Skalistých hor a Tibetské plošiny (Ruddiman a Kutzbach, 1989; Manabe a Broccoli, 1990). Pro to, abychom mohli rozhodnout, zda minulá podnebí jsou v souladu se současnou zeměpisnou šířkou zájmových oblastí, je nezbytné vzít do úvahy svislé tektonické pohyby, které přinášejí významné změny v povrchu pevnin a mořského dna. Tím ovlivňují vzdušné a oceánské proudy a rozmístění pevnin a moří (Dickins, 1994a; Meyerhoff, 1970b; Brooks, 1949).


 

Biopaleogeografie

Podrobná studie Meyerhoff et al. (1996b) ukázala, že většina velkých zeměpisných biologických hranic, založených na rozmístění fauny a živočichů, nesouhlasí s deskově tektonickými hranicemi částečně vytvořenými počítačem. Ani navrhovaný pohyb pevnin neodpovídá známým, nebo nezbytným migračním trasám a směrům zeměpisných biologických hranic. Ve většině případů jsou nesrovnalosti velké a dokonce nemůže být dosaženo ani přibližné shody. Autoři toto vysvětlují: "Je nepochopitelné, že tyto zásadní nesrovnalosti mezi zásadami deskové tektoniky a geologickými údaji, které zahrnují tisícikilometrové hranice zůstávají bez povšimnutí, nepřiznané a nezkoumané" (s. 3). Rozmístění fosilních organismů souhlasí lépe se vzorem současné podoby Země než se vzorem pohybujících se pevnin a více problémů vzniká při spojení kontinentů v minulosti, než když je považujeme za oddělené (Smiley, 1974, 1976, 1992; Teichert, 1974; Khudoley, 1974; Meyerhoff a Meyerhoff, 1974a; Teichert a Meyerhoff, 1972). Je to nevědecké když vyberme několik živočišných shod a nevšímáme si mnohem většího počtu živočišných rozdílů mezi různými pevninami, které prý byly kdysi spojené. Rozšíření Glossopteris flóry v jižní kontinent je často zmiňováno jako podpora někdejší existenci Gondwany ale jen zřídka se upozorní na to, že tato rostlina byla také nalezena v severovýchodní Asii (Smiley, 1976).

 

Zdá se, že některé paleontologické důkazy vyžadují střídavé vynořování a zanořování suchozemských cest v době po údajném rozpadu Pangey. Například rozmístění savců naznačuje, že zde nebylo žádné přímé hmotné spojení mezi Evropou a Severní Amerikou v pozdní křídě a paleocénu, ale naznačuje dočasné spojení s Evropou během eocénu (Meyerhoff a Meyerhoff, 1974a). Plutí pevnin by je naopak odpojilo bez následného opětovného spojení. Několik posouvačů (drifters) si uvědomuje potřebu občasných suchozemských mostů po údajném oddělení pevnin (např. Tarling, 1982; Briggs, 1987). Různé oceánské hřbety, výstupy a plošiny by mohly posloužit suchozemské mosty, protože jak je známo, byly částečně nad vodou v různých dobách v minulosti. Je také možné, že tyto suchozemské mosty byly součástí větších bývalých pevnin v místě dnešních oceánů (viz níže).


 

Rozšiřování oceánického dna a subdukce

Podle hypotézy rozšiřování oceánického dna se nová oceánická litosféra tvoří na Středo - oceánských hřbetech ("oddalující se okraje desek"), při vyvěrání roztavených hmot ze zemského pláště. Jak se magma postupně ochlazuje, šíří se do boků hřbetů. Vodorovně pohyblivé desky jsou prý strhávány nazpět do pláště v oceánických příkopech, nebo také podsouvány v "subdukční zóně" ("sbližující se okraje desek"). Tavení poklesávající desky má být důvodem vzniku sopečných a magmatických oblouků, které se nacházejí v blízkosti některých příkopů.


 

Rozpínání oceánského dna

Oceánské dno nemá ani zdaleka jednotné vlastnosti jaké by vyžadovalo jeho rozšiřování na způsob dopravníkového pásu (Keith, 1993). Průměrované povrchové vlny zdánlivě potvrzovaly to, že oceánská litosféra je symetrická ve vztahu k ose hřbetu a její tloušťka se zvyšuje se vzdáleností od středové linie, Podrobnější seismický výzkum popřel tento jednoduchý vzor. Ukázalo se, že plášť je asymetrický ve vztahu ke Středo - oceánskému hřbetu, a má složitou mozaikovitou stavbu nezávislou na jeho směru. V oceánském plášti se vyskytují nízkorychlostní pásma (asthenolenses). Není ale možné stanovit nějakou závislost mezi hloubkou těchto astenosférických čoček a jejich vzdáleností od Středo - oceánského hřbetu (Pavlenkova, 1990).

 

Vrty provedené v Atlantiku, Indickém a Tichém oceánu ukázaly rozsáhlé výskyty triasových až čtvrtohorních usazenin mělkých vod. Prostorové rozmístění mělkovodních usazenin a jejich svislé uspořádání v některých profilech, vyvrací soustrojí rozšiřování při vzniku oceánské litosféry (Ruditch, 1990). Ze zjištěných údajů vyplývá, že od jury do současnosti se oceány značně prohloubily. Pokles oceánického dna probíhal mozaikovitě, namísto toho, aby vykazoval nějaký systematický vztah ke vzdálenosti od oceánských hřbetů. Mladší, mělkovodní usazeniny se často nacházejí dál od osy hřbetů, než starší usazeniny tzn. opačně, než jak je to požadováno v deskově tektonickém vzoru. Ten vyžaduje, aby se nově vytvořená oceánská litosféra pohybovala od osy rozpínání a s ochlazováním poklesávala do stále větší hloubky. Kromě toho některé oblasti oceánů neustále poklesávaly, zatímco v jiných probíhalo střídavé poklesávání a výstup. Výška hřebene podél zlomového pásma Romanche v rovníkovém Atlantiku je 1 až 4 km nad úrovní, kterou bychom očekávali podle vzoru rozšiřování oceánického dna. Velké části pásma byly nad úrovní mořské hladiny ještě před 5 miliony lety, a následné poklesávání bylo o jeden řád rychlejší než předpovídá desková tektonika (Bonatti a Chermak, 1981).

 

Vzor rozšiřování oceánického dna vyžaduje nejvyšší tepelný tok podél oceánického hřbetu a vytrvale klesají s rostoucí vzdáleností od něj. Skutečná měření, však odporují tomuto jednoduchému obrázku: samotný hřbet vykazuje velký bodový rozptyl tepelného toku. Je zde také obvykle malý rozdíl v tepelném toku mezi hřbetem a zbytkem oceánu (Storetvedt, 1997; Keith, 1993). Všechny části Indického oceánu vykazují chladný a poněkud jednotvárný obraz tepelného toku s výjimkou centrální indické pánve. Široká oblast silného tektonického přetvoření v této oblasti naznačuje, že má blokovou stavbu. Představuje tak význačnou „záhadu“ deskové tektoniky, zejména proto, že se nachází uprostřed tektonické desky ("midplate").

 

Smoot a Meyerhoff (1995) ukazují, že téměř všechny publikované mapy dna světového oceánu byly vyhotoveny záměrně tak, aby zobrazovaly proroctví deskově tektonické hypotézy. Například dno Atlantského oceánu se soustavně zobrazuje s dominantním křivolakým, severo - jižním Středo - oceánským hřbetem, lemovaným po obou stranách hlubinnými pláněmi s příkopovou rozsedlinou na jeho hřbetu. Hřbet má být odsazován více či méně v pravidelných intervalech ca 40 a 60 km východo-západními trhlinami. Nové, detailní hloubkové průzkumy ukazují, že tento neúnosně zjednodušený portrét Atlantické pánve je chybný. Přesnější mapy, které jsou nyní k dispozici se ale všeobecně ignorují, protože nejsou v souladu s deskově-tektonickými předsudky.

 

Odsazené úseky "šířícího se" oceánského hřbetu by měly být podle deskově tektonického vzoru propojeny posuny, "transformně zlomovými" okraji desek. Od konce šedesátých let se tvrdí, že výzkumy prvního pohybu (začátek zemětřesení poz. red.) v zónách oceánských zlomů poskytují drtivou podporu pro pojetí přetvárných (transformních) zlomů. Výsledky těchto seizmických výzkumů, nebyly však nikdy jasné. Protichůdné důkazy a jiná vysvětlení byla ignorována (Storetvedt, 1997; Meyerhoff a Meyerhoff, 1974a). Namísto toho, aby byly spojité a rovnoběžné přes celou šířku obou hřbetů, zlomová pásma, která přecházejí přes oceánický hřbet, jsou spíše nespojitá s mnoha nepředpověděnými ohyby, rozdvojením a změnou směru. Místy jsou zlomy spíše šikmé než kolmé na hřbet a několik částí hřbetu nemá žádné významnější trhliny či stopy. Například nenalezneme je na 700 km dlouhé části Středo-atlantického hřbetu mezi zlomovými zónami Atlantis a Kane. Roste přesvědčení, že zlomový vzor v Atlantiku "vykazuje anomálie, které nebyly předpověděny… a do dnešní doby ani… zabudovány do deskově tektonického výkladu" (Shirley, 1998a, b).

 

Obrázky z bočního radarového skenování ukazují, že Středo - oceánské hřbety jsou protínány tisíci dlouhými, přímkovitými puklinami, trhlinami a zlomy rovnoběžnými se hřbetem. Toto nasvědčuje tomu, že v podloží hřbetů se nacházejí v mělkých hloubkách kanály propojeného magmatu, ve kterých se polotekutá láva přesunuje spíše vodorovně a rovnoběžně se hřbety, než v pravém úhlu k nim. Pozorovaný zlomový vzor je proto naprosto odlišný od soustavy předpovídané deskovou tektonikou desky, a není možné jej vysvětlovat vystupujícím oceánským plášťovým diapirem jak navrhují někteří deskoví tektonici (Meyerhoff et al., 1992a). Byla objevena 300-400 km široká zóna násunů, které lemují Středoatlantský hřbet v délce 1000 km (Antipov et al., 1990). Vzhledem k tomu, že byla vytvořena v podmínkách stlačení, její přítomnost odporuje deskově tektonické hypotéze, že na Středo-oceánských hřbetech převládá tahové napětí. Na Islandu, největší rozloze souše na Středoatlantském hřbetu, převládající napětí v centrální osní zóně jsou spíše tlaková než tahová (Keith, 1993). Zemětřesení údaje o Zoback et al. (1989) poskytnuly další důkazy, že oceánské hřebeny jsou charakterizovány široce kompresi, zatímco zaznamenané zemětřesení způsobená tahem spojená s těmito hřebeny jsou vzácnější. Hornatá topografie a silné tektonické deformace ve velké části oceánských hřbetů, zejména v Atlantského a Indického oceánu, naznačují, že místo toho aby byly "středisky rozšířování", jedná se o určitý typ vrásového pohoří (Storetvedt, 1997).

 

Kontinenty a oceány jsou pokryty sítí velkých struktur nebo lineamentů, mnohé pocházejí ze starohor a podél kterých probíhala tektonická a magmatická činnost a vznikla související mineralizace (Gay, 1973; Katterfeld a Charushin, 1973; O'Driscoll, 1980; Wezel, 1992; Anfiloff, 1992; Dickins a Choi, 1997). Oceánské lineamenty nejsou snadno slučitelné s rozpínáním a podsouváním oceánského dna. Desková tektonika o ně projevuje jen malý zájem. GEOSAT a údaje vícepaprskových (multibeam) sonarů SASS ukazují, že existují SSZ-JJV a ZJZ-VSV megatrendy v Tichém oceánu, sestavené převážně ze zlomových zón a přímkovitých řetězců podmořských hor. Tyto kolmé lineamenty se přirozeně protínají (Smoot, 1997b, 1998a, b, 1999). Protože řetězce podmořských hor údajně ukazují směr pohybu desek, musely by se tektonické desky současně pohybovat ve dvou kolmých směrech. Toto je možné v deskové tektonice, ale ne ve fyzice či ve skutečném světě. Nebylo podáno žádné uspokojivé deskově tektonické vysvětlení některého z těchto megatrendů mimo říši jednoúčelových (ad hoc) "mikrodestiček", a jsou do velké míry přehlíženy. Kolmé lineamenty v Atlantickém a Indického oceánu a v Tasmánském moři jsou také ignorovány (Choi, 1997, 1999a, c).


 

Stáří oceánického dna

Nejstarší známé horniny z kontinentů jsou necelé 4 miliardy let staré, zatímco – podle deskové tektoniky – povrch oceánu není starší než 200 milionů let (jura). Toto je uváděno jako přesvědčivý důkaz toho, že oceánická litosféra je neustále vytvářena na Středo-oceánských hřbetech, a spotřebovávána v subdukčních zónách. Přestože geologické učebnice mají sklon přecházet je v tichosti, existují ve skutečnosti hojné důkazy proti údajnému malému stáří oceánického dna.

 

Oceánská kůra se obvykle dělí do tří hlavních vrstev:

1. vrstva představuje usazeniny u dna a má průměrnou mocnost 0,5 km;

2. vrstva obsahuje převážně čediče a je 1.0 až 2,5 km silná;

u 3. vrstvy se předpokládá, že se skládá z gabra a je asi 5 km mocná.

 

Vědci zapojení do projektu hlubokomořských vrtů (DSDP) rozšířili mínění, že čedič (2. vrstva) nalezený ve spodní části mnoha hlubinných vrtů je podloží, a že dál pod ním již nejsou starší usazeniny. Vědci projektu hlubokomořského vrtání (DSDP), však byli zjevně motivováni silnou touhou potvrdit rozšiřování oceánického dna (Storetvedt, 1997). Z prvních 429 vrtů z let (1968-77), pouze 165 (38 %) dosáhlo čediče, a některé pronikly více než jeden čedič. Kromě 12ti všech 165 průniků čedičem bylo nazváno podloží, včetně 19 míst, kde byl svrchníní kontakt čediče s usazeninami vypečený (Meyerhoff et al., 1992a). Vypečené kontakty naznačují, že čedič je poloha vzniklá průnikem do okolní horniny (sill). V některých případech bylo také toto potvrzeno, když čedičové útvary měly mladší radiometrické stáří než nadložní usazeniny (např. Macdougall, 1971). U 101 kontaktů usazenina- čedič nebylo získáno jádro a proto je nikdo nikdy ve skutečnosti neviděl. Přesto se stále předpokládá, že se jedná o normální nasedání usazenin. Ve 33 případech bylo pozorováno normální nasedání, ale čedič někdy obsahoval úlomky usazenin, což naznačuje, že pod ním mohly být starší usazeniny. Skutečně vrty, které pronikly 2 vrstvou do hloubky, odhalily střídání čedičů a usazených hornin (Hall a Robinson, 1979; Anderson et al., 1982). Kamen-Kaye (1970) upozornil, že před vypracování závěrů o mladém oceánském dně, musí být hroniny provrtány do hloubky až 5 km a je třeba zjistit, zda zde není trias, paleozoikum nebo starohory pod takzvaným podložím.


Desková tektonika předpovídá, že stáří oceánské kůry by se mělo zvyšovat soustavně se stoupající vzdáleností od Středo-oceánských hřbetů. Podrobné hodnocení výsledků vrtů nepodporuje výpověď vědců soustředěných kolem DSDP o potvrzení tohoto předpokladu. Údaje o stáří vykazují velký rozptyl, který se ještě zvýší, když do souboru zahrneme údaje z drapáků. Na některých mořských magnetických anomáliích je rozptyl stáří v desítkách miliónů let (Meyerhoff et al., 1992a). Na jedné podmořské hoře západně od nejvyššího bodu na Pacifickém hřbetu mají radiometrická data rozmezí od 2400 do 96 milionů let. I když mladší usazeniny na Středo-oceánských hřbetech a starší na vzdálenějších místech od nich ukazují celkový trend, je zřejmé, že to lze ve skutečnosti očekávat, neboť hřbet je nejvyšší a nejaktivnější část hřebene. Starší usazeniny zde byly pravděpodobně pohřbeny pod mladšími vyvřelinami.

 

Čedičové vrstvy v oceánické kůře naznačují, že kdysi byl celý oceán zaplaven magmatem. Sopečná činnost byla následně omezena na stále užší zónu na Středo-oceánských hřbetech. Takovéto magmatické „povodně“ byly doprovázeny postupným tektonickým poklesem ve velkých oblastech současných oceánů, v juře (Keith, 1993; Beloussov, 1980). Četné nálezy hornin, které jsou mnohem starší než 200 milionů let, řada z nich suchozemské povahy, v Atlantiku, v Tichomoří a v Indickém oceánu, poskytují přesvědčivé důkazy proti údajně mladé podkladové kůře. Stáří hornin a usazenin v Atlantiku by se mělo pohybovat od křídy (120 milionů let) v blízkosti pevnin k téměř současnému na vrcholcích Středo-oceánského hřbetu.

 

Během provádění profilů 37 a 43 hlubokomořského vrtání (DSDP) byly na Středoatlantském hřbetu a na vyvýšenině Bermud nalezeny paleozoické a starohorní vyvřelé horniny, a přesto ani jeden z těchto výskytů hornin nebyl uveden ve zprávě o zkoumaných místech, nebo v v souhrnné zprávě (Meyerhoff et al., 1996a). Aumento a Loncarevic (1969) ohlásili, že 75 až 84% vzorků hornin získaných drapákem z oblasti Lysé hory (Bald Mountain), západně od Středoatlantského hřebene na zeměpisné šířce 45 ° N se sestávala z pevninských typů hornin a poznamenali, že to byl "pozoruhodný úkaz –" ve skutečnosti tak pozoruhodný , že se rozhodli zařadit tyto horniny jako "ledové bludné kameny" a dál se jimi nezabývat. Další způsob, jak zacházet s nálezy "nenormálních" hornin je jejich označení jako lodní zátěže. Lokalita Lysá hora (Bald Mountain), má však odhadovaný objem 80 km³, takže je to stěží ledovcem dotažený kus, nebo shozený lodí! Skládá se z žulových a křemitých přeměněných hornin pohybující se se stářím v rozsahu od 1690 až 1550 milionů let. Horniny jsou proniknuty tmavými vyvřelinami stáří 785 milionů let (Wanless et al., 1968). Ozima et al. (1976) nalezli čediče středně jurského stáří (169 milionů let) na styku příkopové propadliny Středoatlantského hřbetu a zlomu Atlantis (30 ° N), v oblasti, kde čedič by měl být teoreticky velmi mladý, a prohlásili, že je velmi nepravděpodobné, že by se mohlo jednat o ledovcové bludné balvany. Van Hinte a Ruffman (1995) došli k závěru, že prvohorní vápence z oblasti Orphan Knoll v severozápadním Atlantiku se nacházejí na místě (in situ) a ne přivlečené ledem.

 

V dalším pokusu o vysvětlení „neobvykle“ starých hornin a anomálně mělké nebo vynořené kůry v některých částech Střeod-mořských hřbetů někteří deskoví tektonici tvrdí, že „nerozepnuté bloky; nonspreading blocks" mohou být ponechány vzadu během vzniku příkopu, a že osa rozpínání a související přetvárné (transformní) zlomy mohou přeskakovat z místa na místo (např. Bonatti a Honnorez, 1971; Bonatti a jeřáb, 1982; Bonatti, 1990). Tato hypotéza byla podnícena autory Pilot et al. (1998) s cílem vysvětlit přítomnost 330 a 1600 milionů let starých zirkonů v gabrech pod Středoatlantským hřbetem poblíž zlomové zóny Kane. Ještě další způsob, jak zacházet s anomálními stářími hornin je odmítnout je jako nespolehlivé. Například Reynolds a Clay (1977) při popisu starohorních údajů (635 milionů let) poblíž Středoatlantského hřbetu, napsali, že stáří musí být chybná, protože teoretické stáří lokality bylo pouze asi 10 milionů let.


Prvohorní trilobiti a graptoliti byli vytěženi z oblasti Královského příkopu (King´s Trough), na opačné straně Středoatlantského hřbetu od Bald Mountain a na několika lokalitách poblíž Azor (Furon, 1949; Smoot a Meyerhoff, 1995). Podrobné průzkumy rovníkové části Středoatlantského hřbetu poskytly širokou škálu dat odporujících vzoru rozšiřování mořského dna, včetně četných mělkovodních a suchozemských hornin, s věky až 3.74 miliard let (Udintsev, 1996; Udintsev et al., 1993; Timofeyev et al., 1992). Melson, Hart a Thompson (1972), kteří zkoumali skály svatého Petra a Pavla na Středoatlantském hřbetu severně od rovníku, zde našli 835 milionů let staré horniny sdružené s horninami 350, 450 a 2000 milionů let starými, zatímco podle vzoru rozšiřování oceánického dna by zde měly být horniny 35 milionů let staré. Četné vyvřelé a přeměněné horniny s pozdně starohorním a paleozoickým radiometrickým stářím byly vytěženy ze Středo-oceánského hřbetu jižního středního Atlantiku, středního Indického oceánu a Carlsberského hřbetu (Afanas'yev et al., 1967).

 

Starohorní a paleozoické žuly byly nalezeny v několika "oceánských" plošinách a ostrovech s anomálně silnou zemskou kůrou, včetně oblasti Rockall Plateau, Agulhas Plateau, Seychel, Obručevova výstupu, Papuy-Nové Guiney a Filipínských ostrovů (Ben Avraham et al., 1981; Sanchez Cela, 1999). V mnoha případech existuje stavební a petrologická návaznost mezi pevninami a anomální "oceánskou" kůrou – skutečnost neslučitelná s rozšiřováním oceánického dna; to se týká například severního Atlantiku, kde je navazující sialické podloží, částečně prekambrického stáří ze Severní Ameriky do Evropy. Hlavní starohorní lineamenty v Austrálii a v Jižní Americe pokračují do oceánského dna, z čehož vyplývá, že "oceánskou" kůru tvoří alespoň částečně prekambrické horniny. To bylo potvrzeno hlubinnými drapáky, vrtáním, seizmickými daty a důkazy o pevninské ponořené kůře (starověké paleozemě; ancient paleolands) v dnešním jihovýchodním a severozápadním Pacifiku (Choi, 1997, 1998; viz níže).



 

Mořské magnetické anomálie

Silná podpora názoru o rozšířování oceánického dna je prý poskytovaná mořskými magnetickými anomáliemi – přibližně rovnoběžnými pruhy střídavě vysoké a nízké síly magnetického pole, které vyznačují velkou část Středo - oceánských hřbetů na Zeměkouli. V souladu s hypotézou Morley – Vine - Matthews, navrženou v roce 1963, podle které tekutý čedič, který vyvěrá podél Středo - oceánského hřbetu a vodorovně se rozšiřuje a ochlazuje, je zmagnetizován zemským magnetickým polem. Obecně se věří na to, že pásma vysoké síly, se vytvořily během období běžné magnetické polarity a pásma nízké síly v obdobích obrácené polarity. Proto se považují za časové linie neboli izochrony. Když byla přijata desková tektonika, přestaly pokusy s ověřováním této hypotézy nebo s nalezením jiného vysvětlení. Přímkovité magnetické anomálie na obou stranách hřebene a v různých částech oceánů byly uvedeny navzájem do vztahu s radiometricky datovanými magmatickými na pevnině. Výsledky byly použity k vytvoření mapy, která ukazuje, jak se stáří oceánského dna pravidelně zvyšuje s rostoucí vzdáleností od osy hřbetu (McGeary a Plummer, 1998, obrázek 4.19). Jak bylo ukázáno výše, tento jednoduchý vzor lze udržet pouze tehdy, když nezohledníme možnost výskytu starších usazenin pod čedičovým "podložím" a ignorujeme četné "anomálie" starších hornin.


Uváděné korelace byly do značné míry kvalitativní a subjektivní a jsou proto velmi podezřelé; Nebylo vynaloženo žádné úsilí k provedení početní zkoušky převodem na pól (tj. přepočítání každého magnetického profilu na běžnou zeměpisnou šířku). Převodem anomálií na pól, bylo například silně zpochybněno deskově tektonické vyhodnocení magnetických anomálií v Biskajském zálivu (Storetvedt, 1997). Agocs, Meyerhoff a Kis (1992) použili stejný postup v podrobné číselné studii magnetické anomálie Reykjanes Ridge nedaleko Islandu. Zjistili, že vztah byl velmi slabý; průměrný korelační koeficient podél směru byl 0,31, a napříč hřbetu 0,17, s ohraničením od + 1 k -1.

 

Přímkovité anomálie jsou známy z pouhých 70 % seizmicky aktivních Středo - oceánského hřbetů. Kromě toho nákresy souměrných, rovnoběžných, přímkovitých pásem anomálií v mnoha deskově tektonických článcích, mají jen málo společného se skutečnosti (Meyerhoff a Meyerhoff, 1974b; Beloussov, 1970). Anomálie jsou symetrické k ose hřbetu v méně než 50 % celé soustavy hřbetu, kde jsou přítomny, a ca v 21 % případech jsou šikmé ke směru hřbetu. V některých oblastech nacházíme přímkovité anomálie přičemž Středo – oceánský hřbet a přidružená stavba zde naprosto chybí. Magnetická měření z přístrojů tažených poblíž mořského dna ukazují, že magnetické pásy se ve skutečnosti sestávají z mnoha oddělených oválů, které mohou být spojeny různými způsoby.

 

Počáteční, vysoce zjednodušující vzor rozšiřování oceánického dna (ocean floor spreading) použitý pro vysvětlení původu magnetických anomálií byl vyvrácen vrtáním v oceánu (Pratsch, 1986; Hall a Robinson, 1979). Nejprve musela být opuštěna hypotéza, že anomálie mají zdroj v horních 500 metrech oceánské kůry. Magnetická síla, obecná polarizace směrů a častá přítomnost různě polarizovaných zón v různých hloubkách naznačuje, že zdroj pro oceánské magnetické anomálie spočívá v hlubších úrovních oceánské kůry, která ještě nebyla navrtaná (nebo datovaná). Za druhé svislé střídání vrstev s odlišnými směry magnetické polarizaci vyvrací teorii, že oceánská kůra byla zmagnetizovaná jako celek, když se šířila bočně od magmatického centra. Tento fakt silně napovídá, že oceánské korové posloupnosti představují delší geologické doby, než jak se nyní věří. Pravděpodobnější vysvětlení mořských magnetické anomálie je to, že jsou způsobeny pásy hornin s různými magnetickými vlastnostmi oddělenými zlomy, a nemají nic společného s rozšiřováním oceánického dna (Morris et al., 1990; Choi, Vasil'yev a Tuezov, 1990; Pratsch, 1986; Grant, 1980).

 

Skutečnost, že ne všechny zmapované magnetické anomálie jsou tvořeny oceánskými korovými materiály, dále zpochybňuje deskově tektonická vysvětlení. V Labradorském moři se některé anomálie objevují v oblasti pevninské kůry, která byla dříve určena jako oceánická (Grant), 1980. V severozápadním Pacifiku jsou některé magnetické anomálie rovněž umístěny v prostoru kontinentální kůry – potopené paleopevniny (paleoland; Choi, Vasil'yev a Tuezov, 1990; Choi, Vasil'yev a Bhat, 1992). Magnetické anomálie nejméně v 15 místech, směřují do kontinentů a "noří se" pod starohorní či mladší horniny. Kromě toho jsou přibližně soustředné vzhledem k pevninským štítům archaika (Meyerhoff a Meyerhoff, 1972, 1974b). Z těchto skutečnosti vyplývá, že namísto toho aby představovaly magnetofonový "záznam" o rozpínání oceánického dna a zvraty geomagnetického pole během posledních 200 milionů let, většina oceánských magnetických anomálií jsou místy starých zlomů, částečně vytvořených během starohor a znovu obnovených. Tyto důkazy rovněž naznačují, že Archaikum pevninských jader udržuje přibližně vzájemně stejnou polohu od doby jejich tvorby – což je naprosto v rozporu s plutím pevnin (kontinentálním driftem).



Podsouvání (subdukce)

Benioffovy pásma jsou výrazné zemětřesné zóny, které začínají v oceánickém příkopu a uklánějí se dolů směrem k pevnině. V deskové tektonice jsou tyto hluboce zakořeněné zóny považovány za "subdukční zóny" kde desky sestupují do pláště. Jsou obvykle zobrazovány jako 100 km tlusté pláty, které sestupují do země pod stálým nebo poblíž zemského povrchu pod malým a postupně strmějším úhlem až do ca 60 ° až 75 °. Žádné z těchto vylíčení není správné. Benioffovy zóny se často skládají ze dvou samostatných částí: horní zóny s průměrným úklonem 33 °, která se rozšiřuje do hloubky 70-400 km a spodní zóny s průměrným úklonem 60 ° v hloubkách až 700 km (Benioff, 1954; Isacks a Barazangi, 1977). Horní a dolní části jsou od sebe odsazeny 100-200 km pásmem a v jednom případě i 350 km (Benioff, 1954, Smoot, 1997a). Navíc hluboká zemětřesení jsou oddělena od mělkých; vyskytuje se velmi málo prostředních zemětřesení (Smoot, 1997a). Řadou výzkumů byly zjištěny příčné a svislé nespojitosti (např Carr, Stoiber a Drake, 1973; Swift a Carr, 1974; Teisseyre et al., 1974; Carr, 1976; Spence, 1977; Ranneft, 1979). Fakta tedy nepodporují pojem spojité poklesávající desky.

 

Deskoví tektonici trvají na tom, že objem kůry vytvořený na Středo-oceánském hřbetu, je rovný podsunutému objemu. Ale zatímco 80 000 km Středo-oceánských hřbetů údajně vytváří novou kůru, existuje pouze 30 500 km příkopů, které by ji měly pohlcovat. I v případě, že přidáme 9000 km oblastí srážky "kolizních zón", pořád jsme jen na polovině délky "středů rozpínání" (Smoot, 1997a). Se dvěma menšími výjimkami (systémy příkop/oblouk Scotia a Malé Antily),  jsou Benioffovy zóny nepřítomné na okrajích Atlantiku, Indického, Polárního a Jižních oceánů. Mnoho geologických skutečností ukazuje, že podsouvání (subdukce) neprobíhá v oblouku Malých Antil. Kdyby tomu tak bylo, pevninský hřbet Barbados by měl nyní být 200-400 km pod Malými Antilami (Meyerhoff a Meyerhoff, 1974a). Kiskyras (1990) předložil geologické, vulkanologické, petrochemické a seismologické údaje odporující přesvědčení, že je Africká deska podsouvána (subdukována) v Egejském moři.

 

Afrika je v místech, kde se sbíhají údajně desky z jihu, východu a západu. Přesto nevykazuje jakékoli důkazy pro přítomnost zón podsouvání (subdukčních zón) nebo horských pásem (stlačení). Antarktida, je také skoro celá obklopena údajnými hřbety "šíření" bez jakékoli odpovídající subdukční zóny. Nevykazuje přitom žádné známky drcení. Bylo nadhozeno, že Afrika a Antarktida mohou zůstávat na místě, zatímco okolní soustava hřbetů se od nich vzdaluje. To by ale vyžadovalo, aby se hřbet, který vyznačuje "deskovou hranici" mezi Afrikou a Antarktidou pohyboval opačným směrem současně (Storetvedt, 1997)!!

 

Pokud by mělo být až 13 000 kilometrů litosféry opravdu podsunuto v hlubokých příkopech na okrajích Pacifiku, bylo by z oceánického dna seškrabáno a nahromaděno na pevninském okraji příkopu obrovské množství oceánických usazenin. Usazeniny v příkopech se ale obecně nenacházejí v požadovaném objemu a ani nevykazují očekávané míru stlačení (Storetvedt, 1997; Choi, 1999b; Gnibidenko, Krasny a Popov, 1978; Suzuki et al., 1997). Scholl a Marlow (1974), kteří podporují deskovou tektoniku, přiznali, že jsou "upřímně zmateni proč důkazy pro subdukci nebo seškrabávání příkopových usazenin nejsou křiklavě zjevné " (s. 268). Deskoví tektonici se museli uchýlit k vysoce pochybné představě, že nezpevněné hlubokomořské oceánské usazeniny mohou sklouznout hladce do Benioffovy zóny bez zanechání významných stop. Nadto bylo obecně zjištěno, že usazeniny předního oblouku v místech, kde už byly analyzovány, byly odvozeny ze sopečného oblouku a přilehlého pevninského bloku, nikoli z oceánické oblasti (Pratsch, 1990; Wezel, 1986). Velmi nízká úroveň zemětřesné činnosti, nepřítomnost meganásunů a ploše ležící usazeniny na úpatí oceánských příkopů jsou v rozporu s domnělou přítomností zanořované desky (Dickins a Choi, 1998). Pokusy Murdocka (1997), který přijímá mnoho prvků deskové tektoniky, poukázat na nepřítomnost meganásunů v aleutském příkopu (tj. milionu metrů posunu Pacifické desky, která se údajně podsunula pod Severoamerickou desku), narazily na silný odpor a potlačování ze strany deskově tektonické vládnoucí skupiny.

 

Podsouvání podél tichomořského příkopů také vyvrací skutečnost, že Benioffova zóna často leží 80 až 150 km od příkopu spolu s doloženým pokračováním prekambrických kontinentálních staveb do mořského dna a důkazy ponořené pevninské kůry pod severozápadní a jihovýchodní části Tichého oceánu v místech, kde jsou nyní hlubinné pláně a příkopy (Choi, 1987, 1998, 1999c; Smoot 1998b; Tuezov, 1998). Pokud se tedy "pacifická deska" sráží a noří pod "severoamerickou desku", mělo by se hromadit napětí podél zlomu San Andreas. Toto měl potvrdit hluboký vrt Cajon Pass, který místo toho ukázal, že se zde žádné takové napětí neprojevuje (C. W. Hunt, 1992).

 

V aktivních ostrovně obloukových celcích z jihovýchodní Asie se oblouky ohýbají dokola až o 180 °. Vytváří tak obrazce podobné jehlici do vlasů. To platí rovněž pro předpokládané subdukční zóny kolem Indie. Jak by srážka desek mohla vytvářet takové útvary, zůstává tajemstvím (Meyerhoff, 1995; H. A. Meyerhoff a Meyerhoff, 1977). Příkopy se sestávají z řady přímých úseků spíše než ze spojité křivky. Úseky se někdy liší v hloubce o více než 4 km. Aseismické vystupující útvary (např. podmořské hory) se často nacházejí na styku těchto úseků. Jsou spojeny se zvýšenou hlubinnou seismickou a sopečnou činností na pevninské straně příkopů. Jejich „příjezd“ do pásma podsouvání by ale naopak měl omezit, nebo zastavit tuto činnost (Smoot1997a). Deskoví tektonici přiznávají, že je těžké pochopit, jak by podsouvaný chladný plát mohl mít za následek vysoký tepelný tok nebo obloukovou vulkanickou činnost v zaobloukových oblastech (back-arc regions), nebo jak by sbližování desek vedlo k rozšiřování zaobloukové oblasti (Uyeda, 1986). Důkazy naznačují, že oceánské, pevninské a zaobloukové příkopy (rifty) jsou ve skutečnosti tahové stavby odlehčující napětí v soustavě silného tlakového napětí a proto nemají nic společného s rozpínáním oceánického dna (Dickins, 1997).

 

Podle jiného pohledu na Benioffovy zóny se jedná o velmi staré zlomy vzniklé při smrštění ochlazované Země (Meyerhoff et al., 1992b, 1996a). To, že horní část Benioffova pásma obvykle upadá méně než 45 ° a spodní části více než 45 ° naznačuje, že litosféra je stlačovaná a na spodní plášť působí tah. Navíc, vzhledem k tomu, že koule, která se smršťuje, praská podél velkých kruhů (Bucher, 1956) by souhlasilo s tím, že seismotektonické pásy kolem Pacifiku a Alpinsko-himálajské (Tethydní) leží přibližně na kružnici (pozn. red. toto je chybná citace, Bucher prováděl pokkusy s mrznoucí vodou ve vánočních ozdobách a uvedené popraskání je projevem rozpínání koule, viz také Rajlich P., 2004). Konečně místo toho aby byla oceánická kůra pohlcována pod kontinenty podél oceánských příkopů, kontinenty se mohou ve skutečnosti v omezeném rozsahu přesouvat přes oceánskou kůru, jak je uvedeno v historické geologii Číny, Indonésie a západní Ameriky (Storetvedt, 1997; Pratsch, 1986; Krebs, 1975).


Výzdvih a pokles

Svislá tektonika

Obvyklý vzor deskové tektoniky vykládá všechny geologické stavby jednoduchým bočním pohybem litosférických desek – jejich trháním, rozšiřováním, srážkami a podsouváním (subdukcí). Náhodné vzájemné působení desek ale neobjasňuje pravidelnou opakující se povahu geologických pochodů, tj. geotektonických cyklů, které někdy působí v celosvětovém měřítku (Wezel, 1992). Také neobjasňuje plošně rozsáhlé výzdvihy (uplifts) a poklesy (subsidence), kterými se vyznačuje vývoj zemské kůry a zejména těch oblastí, které se vyskytující daleko od "deskových hranic" uvnitř pevnin a dále svislé, kolísavé pohyby, které zahrnují velké oblasti (Ilich, 1972; Beloussov, 1980, 1990; Chekunov, Gordienko a Gutermanových, 1990; Genshaft a Saltykowski, 1990). Mořské vrstvy tisíce metrů nad mořem (např. nedaleko vrcholu Mount Everestu) a velké mocnosti usazenin v mělkých vodách v některých starých pánvích naznačují, že proběhly svislé tektonické pohyby až do výšek nejméně 9 km nad mořem a 10-15 km pod hladinu moře (Spencer, 1977).

 

Velké svislé pohyby proběhly také na kontinentálních okrajích. Například kontinentální okraj Severní Ameriky Atlantiku poklesl až do hloubky 12 km od jury (Sheridan, 1974). Na Barbadosu, třetihorní uhlí mělkovodního tropické prostředí se nachází pod hlubokomořským rozsivkovým bahnem (oozes), které dokládá, že během posledních 12 milionů let kůra klesla do hloubek 4-5 km a pak se znovu zvedla. Podobné poměry se vyskytují v Indonésii, kde se nachází hlubinné rozsivkové bahno v nadmořské výšce, sevřené mezi mělkovodními třetihorními usazeninami (James, 1994).

 

Výchozím strojem tvorby pohoří v deskové tektonice je boční stlačení způsobené srážkou - pevnin, ostrovních oblouků, oceánických plošin, podmořských hor a hřbetů. V tomto vzoru probíhá podsouvání (subdukce) bez tvorby hor do té chvíle dokud nedojde ke srážce (kolizi, collision), zatímco v „nesrážkovém“ vzoru má již samotné podsouvání (subdukce) vytvořit pohoří. Stejně jako vzájemně protichůdné, tak jsou oba modely nedostatečné, jak zdůraznilo několik stoupenců deskové tektoniky (např. Cebull a Shurbet, 1990, 1992; Van Andel, 1998). Nesrážkový“ (noncollision) vzor selhává při vysvětlení jak nepřerušené podsouvání může vyvolávat přerušované vrásnění, zatímco „srážkový“ vzor (kolizní model) je zpochybněn výskyty pohoří v místech, kde nebyly žádné srážky pevnin. To znamená, že nedokáže vysvětlit současnou tvorbu hor podél řetězců, jako jsou Andy a velká část zbývajícího tichomořského pobřeží.

 

Asie se údajně srazila s v pozdním paleozoiku s Evropou a vytvořily pohoří Ural. Bohaté geologické terénní údaje ale prokazují, že sibiřská a východoevropská (Ruská) platforma tvořily od starohor jednu pevninu (Meyerhoff a Meyerhoff, 1974a). McGeary a Plummer (1998) prohlásili, že deskově tektonický historický rozbor vzniku Appalačí se třemi po sobě jdoucími srážkami Severní Ameriky je "příliš nepravděpodobný i pro vědecko smyšlenkové spiknutí (science-fiction plot)" (s. 114), ale přidávají, že pochopení deskové tektoniky činí teorii přijatelnější. Podle Olliera (1990) fantaskní deskově tektonická vysvětlení ignorují veškerou geomorfologii a velkou část známé geologické historie Appalačí. Také říká, že ze všech možných strojů, které by mohly působit při vzniku Alp, je srážka africké a evropské desky nejnaivnější.

 

Himaláje a Tibetská plošina byly údajně vyzdvihnuté srážkou indické a asijské desky. To však nevysvětluje, proč jsou vrstvy na obou stranách místa údajné srážky poměrně nenarušené, uložené s malými úklony, zatímco Himaláje měly být vyzdvihnuty, v jejím důsledku, přibližně 100 km opodál, společně s Khunlunem na severu Tibetské plošiny. Říční terasy v různých koutech Himalájí jsou téměř dokonale vodorovné a nenakloněné, což naznačuje, že Himaláje byly vyzdvihnuty spíše svisle, než jako důsledek vodorovného stlačení (Ahmad, 1990). Různé vzory srážky (kolize), obecně předpokládají, že výzdvih Tibetské plošiny začal během nebo po počátku eocénu (před ca 50 miliony let). Paleontologická, paleoklimatologická, paleoekologická a sedimentologická data ale přesvědčivě ukazují, že hlavní výzdvih není starší před nejstarší pliocén (ca 5 milionů let; Meyerhoff, 1995).

 

Geologie má dostatečné množství důkazů na to, že plášťový tepelný tok a pohyb látek může způsobit významné změny v mocnosti kůry, v jejím složení a hustotě. Výsledkem je významný výzdvih a pokles. To je zdůrazňováno v mnoha jiných hypotézách než je desková tektonika (viz přehled Yano a Suzuki, 1999). Je to například vzor vnitrozemských (endogenních) řádů (Beloussov, 1980, 1981, 1990, 1992; Pavlenkova, 1995, 1998). Deskoví tektonici se také, čím dál tím více dovolávají plášťového diapirismu, jako soustrojí pro vyvolání nebo podporu tektonické činnosti (tektogeneze). Jsou hojné důkazy o tom, že mělké magmatické komory jsou všudypřítomné pod činnými tektonickými pásmy.

 

Oblíbená hypotéza, že korové roztažení bylo hlavní příčinou vzniku hlubokých pánví usazenin na pevninské kůře, byla popřena četnými výzkumy. Plášťový výstup a zvýšení litosférické hustoty, jsou čím dál tím více rozpoznávány jako další soustrojí (Pavlenkova, 1998; Artyushkov 1992; Artyushkov a Baer, 1983; Anfiloff, 1992; Zorin a Lepina, 1989). To může zahrnovat i přeměnu nerostných fází z gabra na eklogit ve spodní kůře (Artyushkov 1992; Haxby, Turcotte a Bird, 1976; Joynerová, 1967). Tento pochod byl také navržen jako možné vysvětlení pro pokračující pokles pánve Severního moře, kde rovněž nemáme důkazy o rozsáhlém roztažení (Collette, 1968).

 

Desková tektonika předpovídá jednoduchý způsob tepelného toku na Zeměkouli. Měla by se zde nacházet široká pásma vysokého tepelného toku pod celou délkou Středo-oceánských soustav trhlin a rovnoběžné pásy nízkého tepelného toku podél Benioffových zón. Pro vnitrodeskové oblasti se předpovídá rovněž nízký tepelný tok. Pozorovaná skutečnost je zcela odlišná. Jsou zde křížící se pásy vysokého tepelného toku, které pokrývají celý zemský povrch (Meyerhoff et al., 1996a). Vnitrodesková sopečná činnost se obvykle přisuzuje "plášťovým hřibům (chocholům)" – výtryskům horkých látek z hlubokého v pláště, pravděpodobně z hranice jádro plášť. Tvrdí se, že pohyb desek nad plášťovými chocholy trasuje horké skvrny (v podobě řetězců sopečných ostrovů a mořské hory; seamounts). Tyto tratě by proto měly ukázat časový postup od jednoho konce ke druhému, ale velká většina ukazuje buďto malý nebo žádný časový postup (Keith, 1993; Baksi, 1999). Na základě geologických, geochemických a geofyzikálních důkazů Sheth (1999), došel k závěru, že hypotéza plášťových chocholů je nepodložená, umělá, neplatná. Zavedla geology do slepé uličky.

 

Činná tektonická pásma leží na pruzích vysokého tepelného toku. Ty se také vyznačují také dalšími jevy, které nezapadají snadno do deskově tektonické hypotézy. Mezi ně patří: pásy mikrozemětřesení (včetně "neostrých - difúzních - hranic desek "), které se nemusí shodovat s předpokládaným umístěním podle deskové tektoniky; přerušovaná pásma přímkovitých zlomů, trhlin a prasklin; členěné pásy plášťových výtrysků a diapirů; vírovité geologické stavby; přímkovité čočky anomálního horního pláště (nízké rychlosti), které jsou běžně překrývány mělčími, menšími nízko rychlostními zónami; přítomnost bisymetrického přetvoření ve všech zvrásněných pásmech, se spolupůsobícím tahem a stlačením; pásma horizontálních posunů a podobných tektonických linií s rozpětím od jednoduchých riftů až po "Verschluckungszonen" ("překrytí a pohlcení"); východní posun tektonicko magmatických pásů; a geotermálních zón. Výzkum těchto jevů jevů vedl k formulování nové geodynamické hypotézy známé jako „tektonika vzedmutí; surge tectonics“, která odmítá rozšiřování oceánického dna a kontinentální drift (Meyerhoff et al., 1992b, 1996a; Meyerhoff, 1995).

 

Tektonika vzedmutí; surge tectonics, považuje všechny hlavní rysy zemského povrchu, tj. příkopové propadliny, vrásová pásma, metamorfní pásma a velké zóny horizontálních posunů za útvary podestýlané mělkými (méně než 80 km) magmatickými komorami a kanály (známými jako "kanály vzedmutí"). Seizmotomographické údaje naznačují, že tyto kanály vytvářejí propojenou celosvětovou síť, která byla nazvána "zemský krevní oběh, (kardiovaskulární systém)." Kanály vzedmutí se shodují s čočkami anomálního plášťě a se souvisejícími zónami nízkých rychlostí uvedenými výše a s aktivními kanály, které se také vyznačují vysokým tepelným tokem a mikroseizmicitou. Magma z astenosféry pomalu protéká aktivními kanály rychlostí několika centimetrů za rok. Horizontální tok se projevuje dvěma hlavními povrchovými rysy: přímkovitými zlomy rovnoběžnými s pásmem, prasklinami a trhlinami. Tektonické pásy jsou rozděleny na poměrně jednotné úseky. Tytéž vlastnosti charakterizují všechny lávová proudy a tunely. Byly rovněž zjištěny na Marsu, Venuši a několika měsících vnějších planet.

 

Tektonika vzedmutí; surge tectonics považuje za hlavní příčinu geodynamiky litosférické stlačení, vybuzené ochlazením a smršťováním Země. Narůstající stlačení během geotektonického cyklu vyvolává magmatické pulzní vlny v kanálu, které vedou nakonec k jeho porušení. Obsah kanálu se vyhrne dvojstraně nahoru a ven a podnítí tektogenezi. Astenosféra v oblastech (kde je přítomna), se střídavě smrští během období tektonické činnosti a rozšíří během tektonického klidu. Otáčení Země, spolu s prodlevou mezi tuhou litosférou výše a tekutější astenosférou, způsobuje to, že tekuté nebo polotekuté látky se pohybují převážně na východ. To vysvětluje postupný východní přesun mnoha magmatických nebo sopečných oblouků, dále batolitů, trhlin, středisek usazování (depocenters) a zvrásněných pásem.


 

Kontinenty

Pozoruhodnou skutečností je to, že téměř všechny usazené horniny na pevninách byly uloženy pod mořem. Kontinenty zažily opakované mořské záplavy. Protože ale usazeniny byly většinou ukládány v mělké vodě (méně než 250 m), moře jsou popisovány jako "epikontinentální." Mořské přelivy (transgrese) a ústupy (regrese), se obvykle přisuzují kolísavým (eustatickým) změnám hladiny moře, způsobeným změnami objemu Středo - oceánských hřbetů. Van Andel (1994) poukazuje na nemožnost tímto způsobem vysvětlovat 100 násobné či kratší cykly změn hladiny moře, zejména proto, že přelivy a ústupy moří nenastanou pokaždé současně po celém světě. Podle autora se velké oblasti nebo celé kontinenty pomalu svisle (epeirogeneticky) pohybují, což přisuzuje nerovnoměrnému rozložení teploty a hustoty v plášti, v souhře s oběžným (konvektivním) prouděním. Někteří geologové spojují mořské záplavy a zpětné stažení moře s celosvětovým tepelným řádem, který zapříčiňuje výzdvih a poklesávání pevnin (Rutland, 1982; Sloss a Speed, 1974). Van Andel (1994) připouští, že svislé (epeirogenické) pohyby "zapadají špatně do deskové tektoniky" (s. 170) a jsou proto přehlíženy.

 

Van Andel (1994) dále prohlašuje, že "desky" stoupají nebo klesají pouze pár set metrů – to je většinou největší hloubka "epikontinentálního" moře. Přehlíží však základní skutečnost: během mořských vpádů byly často uloženy obrovské tloušťky usazenin. Ty vyžadují svislé mnohakilometrové tektonické pohyby. Usazeniny se hromadí v poklesávajících oblastech a jejich mocnost je obvykle blízká míře prohnutí povrchu. V nestabilních, pohyblivých pásmech, která sousedí se stabilní pevninskou plošinou, se v mnoha geosynklinálních příkopech a v kruhovitých proláklinách nahromadily tloušťky usazenin 10 až 14 km. V některých případech i 20 km. I když pokryv usazenin na pevninských tabulích je často méně než 1,5 km mocný, jsou zde známé úložné pánve s mocností usazenin 10 a dokonce i 20 km (C. B. Hunt, 1992; Dillon, 1974; Beloussov, 1981; Pavlenkova, 1998).

 

Poklesávání v nějaké oblasti nelze přičítat pouze váze nahromaděných usazenin, protože jejich hustota je mnohem nižší než u podkorových látek. Například uložení 1 km mořských usazenin, má za následek půlkilometrový pokles ve svrchní kůře (Holmes, 1965; Jeffreys, 1976). Kromě toho pánevní usazování vyžaduje neustálé poklesávání základny a její přizpůsobování hromaděným usazeninám. Dále vyžaduje stálý výzdvih sousední pevniny, která poskytuje usazeniny. Po poklesu v geosynklinálách běžně následoval výzdvih a vrásnění s vytvořením horských pásem. To může být zjevně připsáno změnám v povrchovém zatížení. Zdá se, že souhrnná historie houpavého zdvihání a poklesávání kůry vyžaduje hluboké změny ve složení a hustotě litosféry, spolu s vodorovným a svislým pohybem látek zemského pláště. To, že hustota není jediným zúčastněným činitelem, zobrazuje skutečnost, že v tektonicky činných oblastech svislé pohyby často tíhové anomálie spíše zesilují, než že by nastolovaly izostatickou rovnováhu. Například přetížený Větší Kavkaz je na vzestupu, místo aby poklesával (Beloussov, 1980; Jeffreys, 1976).

 

V oblastech, kde se všechny usazeniny ukládaly v mělké vodě, poklesávání muselo nějakým způsobem držet krok s ukládáním. V eugeosynklinálách naopak poklesávání probíhalo rychleji než usazování. Výsledkem byly mořské pánve hluboké několik kilometrů. Příklady eugeosynklinál před obdobím výzdvihu jsou: Sajany ve starších prvohorách, východní svah Uralu v raných a středních prvohorách, Alpy v juře a na počátku křídy a pohoří Sierra Nevada v triasu (Beloussov, 1980). Deskoví tektonici často tvrdí, že geosynklinály vznikají výhradně na okrajích desek, tj. na hranicích mezi pevninami a oceány. Avšak existuje mnoho příkladů geosynklinál, které se vytvořily uvnitř pevnin (Holmes, 1965). Přesvědčení, že ofiolity v některých geosynklinálních oblastech jsou vždy zbytky oceánské kůry, je popíráno velkým množstvím důkazů (Beloussov, 1981; Bhat, 1987; Luts, 1990; Sheth, 1997).

 

 


Oceány

Sialické (granitické, pevninské) úlomkové látky, byly přenášeny v minulosti do dnešních kontinentů ze směru od dnešních oceánů. Zde musely být rozlehlé pevniny, které podléhaly erozi (Dickins, Choi a Yeates, 1992; Beloussov, 1962). Například prvohorní geosynklinála podél pobřeží východní Severní Ameriky, oblast, kterou nyní zaujímá Apalačské pohoří, byla sycena sialickými úlomky ze sousední oblasti ("Appalachia") na místech dnešního Atlantiku. Další ponořené zdrojové oblasti představuje: Severoatlantická pevnina, nebo Scandia (západně od Špicberků a Skotska); Cascadia (západně od pohoří Sierra Nevada); Melanésie (jihovýchodní Asie a východně od Austrálie; Umbgrove, 1947; Gilluly, 1955; Holmes, 1965). Miliony krychlových kilometrů slídnatých devonských usazenin od Bolívie po Argentinu vymezují rozsáhlý pevninský zdroj usazenin na západě, v místech kde je nyní Tichý oceán (Carey, 1994). V dobách Paleozoika-Mezozoika-Paleogénu byla japonská geosynklinála zásobována usazeninami z území, které se dnes nachází v Pacifiku (Choi, 1984, 1987).

 

Deskoví tektonici, když se snaží vysvětlit zdroj usazenin, občas tvrdí, že usazeniny byly odvozeny ze stávajících pevnin v obdobích, kdy byly údajně blíže pohromadě (Bahlburg, 1993; Dickins, 1994a; Holmes, 1965). Je-li to nezbytné, dovolávají se malých bývalých pevnin (mikrokontinentů nebo ostrovních oblouků), které byly od té doby buď pohlceny (subdukovány) nebo přilepeny (accreted) k pevninským okrajům jako "exotické terány; terranes" (Nur a Ben Avraham, 1982; Kumon et al., 1988; Choi, 1984). Hromadící se objevy dokazují potopení rozměrných pevnin, jejichž zbytky jsou stále zachovány pod oceánickým dnem (viz níže).

 

Oceánská kůra je považována za mnohem tenčí a hustší než pevninská. O kůře pod oceány se tvrdí, že má průměrnou tloušťku asi 7 km a že je složena převážně z čediče a gabra, zatímco pevninská kůra je v průměru asi 35 km tlustá a skládá se hlavně ze žulových hornin, na které nasedají usazeniny. Přesto jsou v oceánech stále více zjišťovány staré pevninské horniny a různé typy přechodní kůry mezi příznačně "kontinentální" a "oceánskou" (Sanchez Cela, 1999), což představuje vážný průšvih pro deskovou tektoniku. Navyklý obrázek tenké a bezžulové kůry pod oceány, může být v budoucnu vyvrácen pokračujícím oceánickým vrtáním a seizmickým výzkumem. Jednou z obtíží je rozlišení hranice mezi spodní oceánskou kůrou a horním pláštěm v oblastech, kde se střídají vrstvy s vysokou a nízkou rychlostí (průchodu seizmických vln; Orlenok, 1986; Choi, Vasil'yev a Bhat, 1992). Například kůra pod Kurilskou hlubokovodní pánví má tloušťku 8 km (pokud vezmeme rychlost 7,9 km/s jako hranici kůry a pláště - Moho), nebo 20-30 km, když se bere jako hraniční rychlost Moho 8.2 nebo 8.4 km/s (Tuezov, 1998).

 

Malé oceánické pánve pokrývají plochu, která se rovná přibližně 5 % pevnin. Vyznačují se přechodnými typy kůry (Meinarde, 1967). To se týká Karibského moře, Mexického zálivu, Japonského moře, Ochotského moře, Černého moře, Kaspického moře, Středozemního moře, Labradorského moře, Baffinova zálivu a okrajových zaobloukových (back-arc) pánví podél západní části Tichého oceánu (Beloussov a Ruditch, 1961; Rossi, 1974; Sheridan, 1974; Choi, 1984; Grant, 1992). Pro deskovou tektoniku je původ okrajových pánví, s jejich souhrnnou tektonickou stavbou záhadou. Nenachází zde žádnou oporu pro předpoklad, že by do jejich vzniku byl zapojen pochod rozšiřování oceánického dna. Spíše se zdá, že vznikly svislým tektonickým pohybem (Storetvedt, 1997; Wezel, 1986). Někteří deskoví tektonici se pokusili vysvětlit přechodnou kůru z Karibiku přeměnou na pevninskou (kontinentalizací), hlubokooceánské oblasti. Tím ignorují stratigrafický důkaz, že Karibik byl v raných druhohorách souší (Van Bemmelen, 1972).

 

V oceánech se nachází více než 100 roztroušených podmořských plošin a neseizmických hřbetů, z nichž mnohé byly kdysi vynořeny (Nur a Ben Avraham, 1982; Dickins, Choi a Yeates, 1992; Storetvedt, 1997). Tvoří asi 10 % dna oceánu. Mnohé představují změněnou pevninskou kůru 20-40 km silnou, tzn. daleko silnější než je "normální" oceánská kůra. Často mají svrchní 10-15 km část s rychlostí vln stlačení typickou pro žuly v pevninské kůře. Útvary jsou překážkou pro skládanky kontinentů do stavu před plutím (predrift). Proto byly vysvětlovány jako vyhaslé hřbety rozšiřování oceánického dna, anomálně zesílená oceánská kůra nebo ponořené pevninské úlomky „přenášené" oceánským dnem. Pokud zamítneme šíření oceánického dna, přestávají být výjimečné a mohou být vysvětleny jako ponořené úlomky pevnin, na místě (in-situ), které nebyly " úplně oceánizované."

 

Mělkovodní usazeniny z časového rozmezí od střední jury k miocénu, jakož i vyvřelé horniny se stopami povrchového zvětrávání byly nalezeny ve149 z prvních 493 vrtů v Atlantiku, Indickém a Tichém oceánu. Tyto mělkovodní usazeniny se nyní nacházejí v hloubkách od 1 až 7 km. Dokládají, že mnoho částí současného oceánického dna byla kdysi mělká moře, mělké močály nebo pevninská území (Orlenok, 1986; Timofeyev a Kholodov, 1984). Ruditch (1990) na základě studia 402 oceánských vrtů, v nichž byly zjištěny mělkovodní, nebo relativně mělkovodní usazeniny došel k závěru, že neexistuje systematická souvztažnost mezi stářím mělkovodních usazenin a jejich vzdálenosti od osy Středo-oceánských hřbetů, což vyvrací vzor rozšiřování oceánského dna. Některé oblasti oceánů nepřetržité poklesávaly, zatímco jinde se střídaly epizody poklesnutí a zvýšení úrovně. Tichý oceán se patrně formoval především v pozdní juře až miocénu, Atlantský oceán od pozdní křídy do konce eocénu a Indický oceán se vytvořil během paleocénu a eocénu.

 

Změněná pevninská kůra (většinou 10-20 km silná), v severním Atlantiku a v Arktickém oceánu podestýlá nejen hřbety a plošiny, ale i většinu mořského dna. Typická oceánská kůra byla nalezena pouze v hlubokovodních prohlubních. Vzhledem k tomu, že hlubokomořské vrtání ukázalo, že rozsáhlé oblasti v severním Atlantiku dříve pokrývalo mělké moře, je možné, že velká část severního Atlantiku před jeho rychlým poklesem, byla kontinentální kůra (Pavlenkova, 1995, 1998; Sanchez Cela, 1999). Spodně prvohorní pevninské horniny s trilobity byly vytěženy z podmořských hor roztroušených v rozsáhlých končinách severovýchodně od Azorských ostrovů. Furon (1949) dospěl k závěru, že pevninské kameny tam nepřepravil ledovec. Dotyčné oblasti jsou tvořeny ponořenou pevninou. Lysá hora (Bald Mountain), ze které byly vytěženy různě staré pevninské horniny, představuje velmi pravděpodobně potopený kontinentální úlomek. V rovníkovém Atlantiku jsou všudypřítomné mělkovodní a pevninské horniny (Timofeyev et al., 1992; Udintsev, 1996).

 

Na několika místech bylo potvrzeno, že soustava Atlantského středo-oceánského hřbetu ve křídě a na počátku třetihor byla buďto mělkovodní nebo částečně vynořená. Například povrchové uloženiny byly zjištěny: na Severobrazilském hřbetu (Bader et al., 1971), poblíž zlomů Romanche a Vema v rovníkové oblasti, která sousedí se Středoatlantským hřbetem (Bonatti a Chermak, 1981; Bonatti a Honnorez, 1971), na vrcholu hřebene Reykjanes a v oblasti Faerských Shetland (Keith, 1993).

 

Oceánografické a geologické údaje naznačují, že velká část (zejména východní), Indického oceánu byla od jury do miocénu pevninou ("Lemurie"). Je to doloženo seizmickými a palynologickými údaji spolu s povrchovým zvětráváním. Podle stejných údajů Zlomený (Broken) hřbet a Východní devadesáté hřbety (Ninety East Ridges) byly součástí rozsáhlé, dnes potopené pevniny. Rozsáhlé vrtání, seizmické, magnetické a tíhové údaje dokládají přítomnost Alpsko - Himálajského zvrásněného pásma v severozápadním Indickém oceánu, které je vázáno na potopené pevninské podloží. Pevninské podloží podestýlá také plošiny Scott, Exmouth, a Naturaliste západně od Austrálie. Mocné triasové a jurské usazeniny na západním a severozápadním šelfu australské pevniny ukazují stoupající mocnost a současně západní směr ke zdroji usazenin (Dickins, 1994a; Udintsev, Illarionov a Kalinin, 1990; Udintsev a Koreneva, 1982; Wezel, 1988).

 

Geologická, geofyzikální data a údaje z vytěžených hornin poskytují silné důkazy o přítomnosti prekambrické a mladší pevninské kůry v hlubinných pláních současného severozápadního Pacifiku (Choi, Vasil'yev a Tuezov, 1990; Choi, Vasil'yev a Bhat, 1992). Většinu této oblasti zaujímala během prvohor až počátku druhohor vynořená pevnina, nebo velmi mělká moře. Na hluboká moře se přeměnila ke konci jury. Paleopevniny se zřejmě vyskytovaly na obou stranách japonských ostrovů. Byly do značné míry vynořené během Paleozoika-Mezozoika-Paleogénu. Byly zcela ponořené během Paleogénu a Miocenu. Na Pacifické straně zahrnovaly velkou paleopevninu Oyashio a paleopevninu Kurošio. Paleopevnina Kurošio byla stejně velká jako současné japonské ostrovy a zaujímala dnešní oblast koryta Nankai. Poklesla v miocénu. Ve stejné době se vyzdvihla geosynklinála Shimanto, do které předtím paleopevnina Kurošio dodala obrovské množství usazenin (Choi, 1984, 1987; Harata et al., 1978; Kumon et al., 1988). Paleozoické a mezozoické paleopevniny jsou také doloženy v jihozápadním Pacifiku kolem Austrálie (Choi, 1997) a v jihovýchodním Tichém oceánu (Choi, 1998; Isaacson, 1975; Bahlburg, 1993; Isaacson a Martinez, 1995).

 

Po prozkoumání rozsáhlých důkazů o bývalých pevninských územích v současných oceánech, Dickins, Choi a Yeates (1992) došli k závěru: „Jsme překvapeni a obáváme se o poctivost a bezúhonnost vědy poté, co vidíme, že tyto údaje mohou být přehlíženy nebo přecházeny…. Budoucí oceánický vrtný program by se měl vyrovnat s obrovskou potřebou vrtů do podloží čedičového oceánického dna a potvrdit skutečné složení toho, co je v současné době označováno jako oceánská kůra.“ (s. 198)


 

Závěr

Desková tektonika – vládnoucí názor (paradigma) v zeměvědách – čelí velmi vážným a zjevně katastrofálním problémům. Není ani zdaleka jednoduchou, elegantní, souhrnnou celosvětovou (globální) teorií. Střetává se s množstvím pozorovaných anomálií a vyžaduje neustálé záplatování rozsáhlou řadou jednoúčelových (ad-hoc) úprav a pomocných hypotéz. Přítomnost hlubokých kontinentálních kořenů a nepřítomnost nepřerušené, celosvětové (globální) astenosféry "mazadla" deskově tektonického pohybu, činí zavedený vzor deskového pohybu neudržitelný. Neexistuje souhlas (konsenzus) o tloušťce "desek" a jistota o silách zodpovědných za jejich údajný pohyb. Hypotéze o velkých kontinentálních pohybech, o rozpínání oceánického dna, o podsouvání (subdukci) a o poměrně mladé oceánské kůře odporuje značné množství údajů. Důkazy, které svědčí o značném rozsahu ponořené pevninské kůry v dnešních oceánech, uštědřují další velký otřes podstatě deskové tektoniky. Základy deskové tektoniky proto požadují kritické přezkoumání, nebo odmítnutí.


Literatura

 

Afanas'yev, G. D. (1967). New data on relationship between earth's crust and upper mantle. International Geology Review, 9, 1513-1536.

 

Agocs, W. B., Meyerhoff, A. A., & Kis, K. (1992). Reykjanes Ridge: quantitative determinations from magnetic anomalies. In Chatterjee & Hotton, 1992, pp. 221-238.

 

Ahmad, F. (1990). The bearing of palaeontological evidence on the origin of the Himalayas. In Barto-Kyriakidis, 1992, vol. 1, pp. 129-142.

 

Anderson, D. L., Tanimoto, T., & Zhang, Y. (1992). Plate tectonics and hotspots: the third dimension. Science, 256, 1645-1651.

 

Anderson, R. N., Honnorez, J., Becker, K., Adamson, A. C., Alt, J. C., Emmermann, R., Kempton, P. D., Kinoshita, H., Laverne, C., Mottl, M. J., & Newmark, R. L. (1982). DSDP hole 504B, the first reference section over 1 km through Layer 2 of the oceanic crust. Nature, 300, 589-594.

 

Anfiloff, V. (1992). The tectonic framework of Australia. In Chatterjee & Hotton, 1992, pp. 75-109.

 

Antipov, M. P., Zharkov, S. M., Kozhenov, V. Ya., & Pospelov, I. I. (1990). Structure of the Mid-Atlantic Ridge and adjacent parts of the abyssal plain at lat. 13°N. International Geology Review, 32, 468-478.

 

Artyushkov, E. V. (1992). Role of crustal stretching on subsidence of the continental crust. Tectonophysics, 215, 187-207.

 

Artyushkov, E. V., & Baer, M. A. (1983). Mechanism of continental crust subsidence in fold belts: the Urals, Appalachians and Scandinavian Caledonides. Tectonophysics, 100, 5-42.

 

Aumento, F., & Loncarevic, B. D. (1969). The Mid-Atlantic Ridge near 45°N., III. Bald Mountain. Canadian Journal of Earth Sciences, 6, 11-23.

 

Bader, R. G., Gerard, R. D., Hay, W. W., Benson, W. E., Bolli, H. M., Rothwell, W. T., Ruef, M. H., Riedel, W. R., & Sayles, F. L. (1971). Leg 4 of the Deep Sea Drilling Project. Science, 172, 1197-1205.

 

Bahlburg, H. (1993). Hypothetical southeast Pacific continent revisited: new evidence from the middle Paleozoic basins of northern Chile. Geology, 21, 909-912.

 

Baksi, A. K. (1999). Reevaluation of plate motion models based on hotspot tracks in the Atlantic and Indian Oceans. Journal of Geology, 107, 13-26.

 

Barron, E. J., Harrison, C. G. A., & Hay, W. W. (1978). A revised reconstruction of the southern continents. American Geophysical Union Transactions, 59, 436-439.

 

Barto-Kyriakidis, A. (Ed.) (1990). Critical Aspects of the Plate Tectonics Theory. Athens: Theophrastus Publications. Beloussov, V. V. (1962). Basic Problems in Geotectonics. New York: McGraw-Hill.

 

Beloussov, V. V. (1970). Against the hypothesis of ocean-floor spreading. Tectonophysics, 9, 489-511. Beloussov, V. V. (1980). Geotectonics. Moscow: Mir.

 

Beloussov, V. V. (1981). Continental Endogenous Regimes. Moscow: Mir.

 

Beloussov, V. V. (1990). Certain trends in present-day geosciences. In Barto-Kyriakidis, 1990, vol. 1, pp. 3-15 .

 

Beloussov, V. V. (1992). Endogenic regimes and the evolution of the tectonosphere. In Chatterjee & Hotton, 1992, pp. 411-420.

 

Beloussov, V. V., & Ruditch, E. M. (1961). Island arcs in the development of the earth's structure (especially in the region of Japan and the Sea of Okhotsk). Journal of Geology, 69, 647-658.

 

Ben-Avraham, Z., Nur, A., Jones, D., & Cox, A. (1981). Continental accretion: from oceanic plateaus to allochthonous terranes. Science, 213, 47-54.

 

Benioff, H. (1954). Orogenesis and deep crustal structure -- additional evidence from seismology. Geological Society of America Bulletin, 65, 385-400.

 

Bhat, M. I. (1987). Spasmodic rift reactivation and its role in pre-orogenic evolution of the Himalayan region. Tectonophysics, 134, 103-127.

 

Bonatti, E. (1990). Subcontinental mantle exposed in the Atlantic Ocean on St Peter-Paul islets. Nature, 345, 800-802.

 

Bonatti, E., & Chermak, A. (1981). Formerly emerging crustal blocks in the Equatorial Atlantic. Tectonophysics, 72, 165-180.

 

Bonatti, E., & Crane, K. (1982). Oscillatory spreading explanation of anomalously old uplifted crust near oceanic transforms. Nature, 300, 343-345.

 

Bonatti, E., & Honnorez, J. (1971). Nonspreading crustal blocks at the Mid-Atlantic Ridge. Science, 174, 1329-1331.

 

Briggs, J. C. (1987). Biogeography and Plate Tectonics. Amsterdam: Elsevier.

 

Brooks, C. E. P. (1949). Climate through the Ages. London: Ernest Benn.

 

Bucher, W. H. (1933). The Deformation of the Earth's Crust. Princeton, NJ: Princeton University Press.

 

Bucher, W. H. (1956). Role of gravity in orogenesis. Geological Society of America Bulletin, 67, 1295-1318.

 

Bullard, E. C., Everett, J. E., & Smith, A. G. (1965). The fit of the continents around the Atlantic. In A Symposium on Continental Drift, Royal Society of London Philosophical Transactions, Series A, 258, 41-51.

 

Burk, C. A., & Drake, C. L. (eds.) (1974). The Geology of Continental Margins. Berlin: Springer-Verlag.

 

Butler, R. F., Gehrels, G. E., McClelland, W. C., May, S. R., & Klepacki, D. (1989). Discordant paleomagnetic data from the Canadian Coast Plutonic Complex: regional tilt rather than large-scale displacement? Geology, 17, 691-694.

 

Carey, S. W. (1994). Creeds of physics. In M. Barone & F. Selleri (eds), Frontiers of Fundamental Physics (pp. 241-255). New York: Plenum.

 

Carr, M. J. (1976). Underthrusting and Quaternary faulting in northern Central America. Geological Society of America Bulletin, 87, 825-829.

 

Carr, M. J., Stoiber, R. E., & Drake, C. L. (1973). Discontinuities in the deep seismic zones under the Japanese arcs. Geological Society of America Bulletin, 84, 2917-2930.

 

Cebull, S. E., & Shurbet, D. H. (1990). Fundamental problems with the plate-tectonic explanation of orogeny. In Barto-Kyriakidis, 1990, vol. 2, pp. 435-444.

 

Cebull, S. E., & Shurbet, D. H. (1992). Conventional plate tectonics and orogenic models. In Chatterjee & Hotton, 1992, pp. 111-117.

 

Chatterjee, S., & Hotton, N., III (1986). The paleoposition of India. Journal of Southeast Asian Earth Sciences, 1, 145-189.

 

Chatterjee, S., & Hotton, N., III (eds.) (1992). New Concepts in Global Tectonics. Lubbock, TX: Texas Tech University Press.

 

Chekunov, A. V., Gordienko, V. V., & Guterman, V. G. (1990). Difficulties of plate tectonics and possible alternative mechanisms. In Barto-Kyriakidis, 1990, vol. 2, pp. 397-433.

 

Choi, D. R. (1984). Late Permian-Early Triassic paleogeography of northern Japan: did microplates accrete to Japan? Geology, 12, 728-731.

 

Choi, D. R. (1987). Continental crust under the NW Pacific Ocean. Journal of Petroleum Geology, 10, 425-440.

 

Choi, D. R. (1997). Geology of the oceans around Australia, parts I-III. New Concepts in Global Tectonics Newsletter, 3, 8-13.

 

Choi, D. R. (1998). Geology of the southeast Pacific, parts 1-3. New Concepts in Global Tectonics Newsletter, 7, 11-15; 8, 8-13; 9, 12-14.

 

Choi, D. R. (1999a). Oceanic lineaments and major structures in Central America. New Concepts in Global Tectonics Newsletter, 11, 21-22.

 

Choi, D. R. (1999b). Geology of East Pacific: Middle America Trench. New Concepts in Global Tectonics Newsletter, 12, 10-16.

 

Choi, D. R. (1999c). Precambrian structures in South America: their connection to the Pacific and Atlantic oceans. New Concepts in Global Tectonics Newsletter, 13, 5-7.

 

Choi, D. R., Vasil'yev, B. I., & Tuezov, I. K. (1990). The Great Oyashio Paleoland: a Paleozoic-Mesozoic landmass in the northwestern Pacific. In Barto-Kyriakidis, 1990, vol. 1, pp. 197-213.

 

Choi, D. R., Vasil'yev, B. I., & Bhat, M. I. (1992). Paleoland, crustal structure, and composition under the northwestern Pacific Ocean. In Chatterjee & Hotton, 1992, pp. 179-191.

 

Collette, B. J. (1968). On the subsidence of the North Sea area. In D.T. Donovan (Ed.), Geology of Shelf Seas (pp. 15-30). Edinburgh: Oliver & Boyd.

 

Dickins, J. M. (1987). Tethys -- a geosyncline formed on continental crust? In K. G. McKenzie (Ed.), Shallow Tethys 2, International Symposium, Wagga Wagga, 1986 (pp. 149-158). Rotterdam: A. A. Balkema.

 

Dickins, J. M. (1994a). What is Pangaea? In A. F. Embry, B. Beauchamp, & D. G. Glass, Pangea: Global environments and resources (Memoir 17, pp. 67-80). Calgary, Alberta: Canadian Society of Petroleum Geologists.

 

Dickins, J. M. (1994b). The nature of the oceans or Gondwanaland, fact and fiction. In Gondwana Nine, Ninth International Gondwana Symposium, Hyderabad, India, 1994 (pp. 387-396). Rotterdam: A. A. Balkema.

 

Dickins, J. M. (1994c). The southern margin of Tethys. In Gondwana Nine, Ninth International Gondwana Symposium, Hyderabad, India, 1994 (pp. 1125-1134). Rotterdam: A. A. Balkema. Dickins, J. M. (1997). Rift, rifting. New Concepts in Global Tectonics Newsletter, 4, 3-4.

 

Dickins, J. M., & Choi, D. R. (1997). Editorial. New Concepts in Global Tectonics Newsletter, 5, 1-2. Dickins, J. M., & Choi, D. R. (1998). Fatal flaw -- who are the culprits? New Concepts in Global Tectonics Newsletter, 8, 1-2.

 

Dickins, J. M., Choi, D. R., & Yeates, A. N. (1992). Past distribution of oceans and continents. In Chatterjee & Hotton, 1992, pp. 193-199.

 

Dickinson, W. R., & Butler, R. F. (1998). Coastal and Baja California paleomagnetism reconsidered. Geological Society of America Bulletin, 110, 1268-1280.

 

Dietz, R. S., & Holden, J. C. (1970). The breakup of Pangaea. Scientific American, 223, 30-41. Dillon, L. S. (1974). Neovolcanism: a proposed replacement for the concepts of plate tectonics and continental drift. In Kahle, 1974, pp. 167-239.

 

Dott, R. H., Jr., & Batten, R. L. (1981). Evolution of the Earth (3rd ed.). New York: McGraw-Hill Book Company.

 

Dziewonski, A. M., & Anderson, D. L. (1984). Seismic tomography of the earth's interior. American Scientist, 72, 483-494.

 

Dziewonski, A. M., & Woodhouse, J. H. (1987). Global images of the earth's interior. Science, 236, 37-48.

 

Eyles, N., & Eyles, C. H. (1993). Glacial geologic confirmation of an intraplate boundary in the Paraná basin of Brazil. Geology, 21, 459-462.

 

Fallon, F. W., & Dillinger, W. H. (1992). Crustal velocities from geodetic very long baseline interferometry. Journal of Geophysical Research, 97, 7129-7136.

 

Forte, A. M., Dziewonski, A. M., & O'Connell, R. J. (1995). Continent-ocean chemical heterogeneity in the mantle based on seismic tomography. Science, 268, 386-388.

 

Furon, R. (1949). Sur les trilobites dragués à 4225 m de profondeur par le Talisman (1883). Paris, Académie des Sciences, Comptes Rendus, 228, 1509-1510. (For translation, see Schneck, 1974.)

 

Gay, S. Parker, Jr. (1973). Pervasive orthogonal fracturing in earth's continental crust. Salt Lake City, UT: American Stereo Map Co.

 

Genshaft, Yu. S., & Saltykowsky, A. Ya. (1990). Continental volcanism, xenoliths, and "plate tectonics." In Barto-Kyriakidis, 1990, vol. 2, pp. 267-280.

 

Gilluly, J. (1955). Geologic contrasts between continents and ocean basins. In Crust of the Earth (Special Paper 62, pp. 7-18). Boulder, CO: Geological Society of America.

 

Gnibidenko, H. S., Krasny, M. L., & Popov, A. A. (1978). Tectonics of the Kuril-Kamchatka deep-sea trench. Eos, 59, 1184.

 

Gordon, R. G., & Stein, S. (1992). Global tectonics and space geodesy. Science, 256, 333-342.

 

Gossler, J., & Kind, R. (1996). Seismic evidence for very deep roots of continents. Earth and Planetary Science Letters, 138, 1-13.

 

Grad, H. (1971). Magnetic properties of a contained plasma. New York Acad. Sci. Annals, 182(17), 636-650.

 

Grand, S. P. (1987). Tomographic inversion for shear velocity beneath the North American plate. Journal of Geophysical Research, 92, 14065-14090.

 

Grant, A. C. (1980). Problems with plate tectonics: the Labrador Sea. Bulletin of Canadian Petroleum Geology, 28, 252-278.

 

Grant, A. C. (1992). Intracratonic tectonism: key to the mechanism of diastrophism. In Chatterjee & Hotton, 1992, pp. 65-73.

 

Gregory, J. W. (1899). The plan of the earth and its causes. The Geographical Journal, 13, 225-250.

 

Gregory, J. W. (1901). The plan of the earth and its causes. American Geologist, 27, 100-119, 137-147.

 

Gregory, J. W. (1929). The geological history of the Atlantic Ocean. Quarterly Journal of Geological Society, 85, 68-122.

 

Hall, J. M., & Robinson, P. T. (1979). Deep crustal drilling in the North Atlantic Ocean. Science, 204, 573-586.

 

Hallam, A. (1976). How closely did the continents fit together? Nature, 262, 94-95.

 

Hallam, A. (1977). Secular changes in marine inundation of USSR and North America through the Phanerozoic. Nature, 269, 769-772.

 

Hallam, A. (1979). A decade of plate tectonics. Nature, 279, 478.

 

Harata, T., Hisatomi, K., Kumon, F., Nakazawa, K., Tateishi, M., Suzuki, H., & Tokuoka, T. (1978). Shimanto geosyncline and Kuroshio paleoland. Journal of Physics of Earth, 26(Suppl.), 357-366.

 

Harrison, C. G. A., Miskell, K. J., Brass, G. W., Saltzman, E. S., & Sloan, J. L. (1983). Continental hypsography. Tectonics, 2, 357-377.

 

Haxby, W. F., Turcotte, D. L., & Bird, J. M. (1976). Thermal and mechanical evolution of the Michigan Basin. Tectonophysics, 36, 57-75.

 

Hodych, J. P., & Bijaksana, S. (1993). Can remanence anisotropy detect paleomagnetic inclination shallowing due to compaction? A case study using Cretaceous deep-sea limestones. Journal of Geophysical Research, 98, 22429-22441.

 

Holmes, A. (1965). Principles of Physical Geology (2nd ed.). London: Thomas Nelson and Sons.

 

Hunt, C. B. (1992). Geochronology. Encyclopaedia Britannica, 15th edition, vol. 19, pp. 824-826.

 

Hunt, C. W. (Ed.) (1992). Expanding Geospheres. Calgary, Alberta: Polar Publishing.

 

Ilich, M. (1972). New global tectonics: pros and cons. American Association of Petroleum Geologists Bulletin, 56, 360-363.

 

Irving, E., & Archibald, D. A. (1990). Bathozonal tilt corrections to paleomagnetic data from mid-Cretaceous plutonic rocks: examples from the Omineca belt, British Columbia. Journal of Geophysical Research, 95, 4579-4585.

 

Isaacson, P. E. (1975). Evidence for a western extracontinental land source during the Devonian period in the Central Andes. Geological Society of America Bulletin, 86, 39-46.

 

Isaacson, P. E., & Martinez, E. D. (1995). Evidence for a Middle-Late Paleozoic foreland basin and significant paleolatitudinal shift, central Andes. In A. J. Tankard, R. S. Soruco, & H. J. Welsink, Petroleum basins of South America (Memoir 62, pp. 231-249). Tulsa, OK: American Association of Petroleum Geologists.

 

Isacks, B. L., & Barazangi, M. (1977). Geometry of Benioff zones: lateral segmentation and downwards bending of the subducted lithosphere. In M. Talwani & W. C. Pitman III (eds.), Island Arcs, Deep Sea Trenches and Back-arc Basins (Maurice Ewing Series 1, pp. 99-114). Washington, D. C.: American Geophysical Union.

 

James, P. (1994). The Tectonics of Geoid Changes. Calgary, Alberta: Polar Publishing.

 

Jeffreys, H. (1974). Theoretical aspects of continental drift. In Kahle, 1974, pp. 395-405.

 

Jeffreys, H. (1976). The Earth: its origin, history and physical constitution (6th ed.). Cambridge: Cambridge University Press.

 

Jordan, T. H. (1975). The continental tectosphere. Reviews of Geophysics and Space Physics, 13, 1-12.

 

Jordan, T. H. (1978). Composition and development of the continental tectosphere. Nature, 274, 544-548.

 

Jordan, T. H. (1979). The deep structure of the continents. Scientific American, 240, 70-82.

 

Joyner, W. B. (1967). Basalt-eclogite transition as a cause for subsidence and uplift. Journal of Geophysical Research, 72, 4977-4998.

 

Kahle, C. F. (Ed.) (1974). Plate Tectonics -- Assessments and Reassessments (Memoir 23). Tulsa, OK: American Association of Petroleum Geologists.

 

Kamen-Kaye, M. (1970). Age of the basins. Geotimes, 115, 6-8.

 

Kashfi, M. S. (1992). Geological evidence for a simple horizontal compression of the crust in the Zagros Crush Zone. In Chatterjee & Hotton, 1992, pp. 119-130.

 

Katterfeld, G. H., & Charushin, G. V. (1973). General grid systems of planets. Modern Geology, 4, 243-287.

 

Keith, M. L., 1993. Geodynamics and mantle flow: an alternative earth model. Earth-Science Reviews, 33, 153-337.

 

Kent, D. V., & Smethurst, M. A. (1998). Shallow bias of paleomagnetic inclinations in the Paleozoic and Precambrian. Earth and Planetary Science Letters, 160, 391-402.

 

Khudoley, K. M. (1974). Circum-Pacific Mesozoic ammonoid distribution: relation to hypotheses of continental drift, polar wandering, and earth expansion. In Kahle, 1974, pp. 295-330.

 

Kiskyras, D. A. (1990). Some remarks on the plate tectonics concept with respect to geological and geophysical problems in the Greek area. In Barto-Kyriakidis, 1990, vol. 1, pp. 215-244.

 

Krebs, W. (1975). Formation of southwest Pacific island arc-trench and mountain systems: plate or global-vertical tectonics? American Association of Petroleum Geologists Bulletin, 59, 1639-1666.

 

Kumon, F., Suzuki, H., Nakazawa, K., Tokuoka, T., Harata, T., Kimura, K., Nakaya, S., Ishigami, T., & Nakamura, K. (1988). Shimanto belt in the Kii peninsula, southwestern Japan. Modern Geology, 12, 71-96.

 

Le Grand, H. E. (1988). Drifting Continents and Shifting Theories. Cambridge: Cambridge University Press.

 

Lerner-Lam, A. L. (1988). Seismological studies of the lithosphere. Lamont-Doherty Geological Observatory, Yearbook, pp. 50-55.

 

Lowman, P. D., Jr. (1985). Plate tectonics with fixed continents: a testable hypothesis -- I. Journal of Petroleum Geology, 8, 373-388.

 

Lowman, P. D., Jr. (1986). Plate tectonics with fixed continents: a testable hypothesis -- II. Journal of Petroleum Geology, 9, 71-87.

 

Lowman, P. D., Jr. (1992a). Plate tectonics and continental drift in geologic education. In Chatterjee & Hotton, 1992, pp. 3-9.

 

Lowman, P. D., Jr. (1992b). Geophysics from orbit: the unexpected surprise. Endeavour, New Series 16, 50-58.

 

Luts, B. G. (1990). Types of ophiolitic formations (are they remnants of oceanic crust?). In Barto-Kyriakidis, 1990, vol. 2, pp. 281-305.

 

Lyttleton, R. A., & Bondi, H. (1992). How plate tectonics may appear to a physicist. Journal of the British Astronomical Association, 102, 194-195.

 

Lyustikh, E. N. (1967). Criticism of hypotheses of convection and continental drift. Geophysical Journal of Royal Astronomical Society, 14, 347-352.

 

MacDonald, G. J. F. (1963). The deep structure of continents. Reviews of Geophysics, 1, 587-665.

 

Macdougall, D. (1971). Deep sea drilling: age and composition of an Atlantic basaltic intrusion. Science, 171, 1244-1255.

 

Manabe, S., & Broccoli, A. J. (1990). Mountains and arid climates of middle latitudes. Science, 247, 192-195.

 

Mantura, A. J. (1972). New global tectonics and "the new geometry." American Association of Petroleum Geologists Bulletin, 56, 2451-2455.

 

Maxwell, J. C. (1974). The new global tectonics -- an assessment. In Kahle, 1974, pp. 24-42.

 

McGeary, D., & Plummer, C. C. (1998). Physical Geology: earth revealed (3rd ed.). Boston, MA: WCB, McGraw-Hill. McKenzie, K. G. (1987). Tethys and her progeny. In K. G. McKenzie (Ed.), Shallow Tethys 2, International Symposium, Wagga Wagga, 1986 (pp. 501-523). Rotterdam: A. A. Balkema.

 

McLeish, A. (1992). Geological Science. Walton-on-Thames, Surrey: Thomas Nelson and Sons.

 

Melson, W. G., Hart, S. R., & Thompson, G. (1972). St. Paul's Rocks, equatorial Atlantic: petrogenesis, radiometric ages, and implications on sea-floor spreading. In R. Shagam, R. B. Hargraves, W. J. Morgan, F. B. Van Houten, C. A. Burk, H. D. Holland, & L. C. Hollister (eds.), Studies in Earth and Space Sciences (Memoir 132, pp. 241-272). Boulder, CO: Geological Society of America.

 

Menard, H. W. (1967). Transitional types of crust under small ocean basins. Journal of Geophysical Research, 72, 3061-3073.

 

Merrill, R. T., McElhinny, M. W., & McFadden, P. L. (1996). The Magnetic Field of the Earth. San Diego, CA: Academic Press.

 

Meyerhoff, A. A. (1970a). Continental drift: implications of paleomagnetic studies, meteorology, physical oceanography, and climatology. Journal of Geology, 78, 1-51.

 

Meyerhoff, A. A. (1970b). Continental drift, II: high latitude evaporite deposits and geologic history of Arctic and North Atlantic oceans. Journal of Geology, 78, 406-444.

 

Meyerhoff, A. A. (1974). Crustal structure of northern North Atlantic Ocean -- a review. In Kahle, 1974, pp. 423-433.

 

Meyerhoff, A. A. (1995). Surge-tectonic evolution of southeastern Asia: a geohydrodynamics approach. Journal of Southeast Asian Earth Sciences, 12, 143-247.

 

Meyerhoff, A. A., & Hatten, C. W. (1974). Bahamas salient of North America. In Burk & Drake, 1974, pp. 429-446.

 

Meyerhoff, A. A., & Meyerhoff, H. A. (1972). "The new global tectonics": age of linear magnetic anomalies of ocean basins. American Association of Petroleum Geologists Bulletin, 56, 337-359.

 

Meyerhoff, A. A., & Meyerhoff, H. A. (1974a). Tests of plate tectonics. In Kahle, 1974, pp. 43-145.

 

Meyerhoff, A. A., & Meyerhoff, H. A. (1974b). Ocean magnetic anomalies and their relations to continents. In Kahle, 1974, 411-422.

 

Meyerhoff, A. A., & Teichert, C. (1971). Continental drift, III: Late Paleozoic glacial centers and Devonian-Eocene coal distribution. Journal of Geology, 79, 285-321.

 

Meyerhoff, A. A., Kamen-Kaye, M., Chen, C., & Taner, I. (1991). China -- Stratigraphy, Paleogeography and Tectonics. Dordrecht: Kluwer.

 

Meyerhoff, A. A., Agocs, W. B., Taner, I., Morris, A. E. L., & Martin, B. D. (1992a). Origin of midocean ridges. In Chatterjee & Hotton, 1992, pp. 151-178.

 

Meyerhoff, A. A., Taner, I., Morris, A. E. L., Martin, B. D., Agocs, W. B., & Meyerhoff, H. A. (1992b). Surge tectonics: a new hypothesis of earth dynamics. In Chatterjee & Hotton, 1992, pp. 309-409.

 

Meyerhoff, A. A., Taner, I., Morris, A. E. L., Agocs, W. B., Kaymen-Kaye, M., Bhat, M. I., Smoot, N. C., & Choi, D. R. (1996a). Surge Tectonics: a new hypothesis of global geodynamics (D. Meyerhoff Hull, Ed.). Dordrecht: Kluwer.

 

Meyerhoff, A. A., Boucot, A. J., Meyerhoff Hull, D., & Dickins, J. M. (1996b). Phanerozoic Faunal & Floral Realms of the Earth: the intercalary relations of the Malvinokaffric and Gondwana faunal realms with the Tethyan faunal realm (Memoir 189). Boulder, CO: Geological Society of America.

 

Meyerhoff, H. A., & Meyerhoff, A. A. (1977). Genesis of island arcs. In International Symposium on Geodynamics in South-West Pacific, Noumea, Nouvelle Calédonie (pp. 357-370). Paris: Editions Technip.

 

Morris, A. E. L., Taner, I., Meyerhoff, H. A., & Meyerhoff, A. A. (1990). Tectonic evolution of the Caribbean region: alternative hypothesis. In G. Dengo & J. E. Case (eds.), The Caribbean Region (pp. 433-457). Boulder, CO: Geological Society of America.

 

Munk, W. H., & MacDonald, G. J. F. (1975). The Rotation of the Earth. Cambridge: Cambridge University Press.

 

Murdock, J. N. (1997). Overview of the history of one man's challenges to strict plate tectonics. New Concepts in Global Tectonics Newsletter, 4, 23-25.

 

Nafe, J. E., & Drake, C. L. (1969). Floor of the North Atlantic -- summary of geophysical data. In M. Kay (Ed.), North Atlantic -- geology and continental drift (Memoir 12, pp. 59-87). Tulsa, OK: American Association of Petroleum Geologists.

 

Nitecki, M. H., Lemke, J. L., Pullman, H. W., & Johnson, M. E. (1978). Acceptance of plate tectonic theory by geologists. Geology, 6, 661-664.

 

Nur, A., & Ben-Avraham, Z. (1982). Displaced terranes and mountain building. In K. J. Hsü (Ed.), Mountain Building Processes (pp. 73-84). London: Academic Press.

 

O'Driscoll, E. S. T. (1980). The double helix in global tectonics. Tectonophysics, 63, 397-417.

 

Ollier, C. D. (1990). Mountains. In Barto-Kyriakidis, 1990, vol. 2, pp. 211-236.

 

Orlenok, V. V. (1986). The evolution of ocean basins during Cenozoic time. Journal of Petroleum Geology, 9, 207-216.

 

Ozima, M., Saito, K., Matsuda, J., Zashu, S., Aramaki, S., & Shido, F. (1976). Additional evidence of existence of ancient rocks in the Mid-Atlantic Ridge and the age of the opening of the Atlantic. Tectonophysics, 31, 59-71.

 

Pavlenkova, N. I. (1990). Crustal and upper mantle structure and plate tectonics. In Barto-Kyriakidis, 1990, vol. 1, pp. 73-86.

 

Pavlenkova, N. I. (1995). Structural regularities in the lithosphere of continents and plate tectonics. Tectonophysics, 243, 223-229.

 

Pavlenkova, N. I. (1996). General features of the uppermost mantle stratification from long-range seismic profiles. Tectonophysics, 264, 261-278.

 

Pavlenkova, N. I. (1998). Endogenous regimes and plate tectonics in northern Eurasia. Physics and Chemistry of the Earth, 23, 799-810.

 

Pilot, J., Werner, C.-D., Haubrich, F., & Baumann, D. (1998). Paleozoic and Proterozoic zircons from the Mid-Atlantic Ridge. Nature, 393, 676-679.

 

Polet, J., & Anderson, D. L. (1995). Depth extent of cratons as inferred from tomographic studies. Geology, 23, 205-208.

 

Pollack, H. N., & Chapman, D. S. (1977). On the regional variation of heat flow, geotherms, and lithospheric thickness. Tectonophysics, 38, 279-296.

 

Pratsch, J. C. (1986). Petroleum geologist's view of oceanic crust age. Oil and Gas Journal, July 14, 112-116.

 

Pratsch, J.-C. (1990). Relative motions in geology: some philosophical differences. Journal of Petroleum Geology, 13, 229-234.

 

Ranneft, T. S. M. (1979). Segmentation of island arcs and application to petroleum geology. Journal of Petroleum Geology, 1, 35-53.

 

Reynolds, P. H., & Clay, W. (1977). Leg 37 basalts and gabbro: K-Ar and 40Ar-39Ar dating. In F. Aumento, W. G. Melson, et al., Initial reports of the Deep Sea Drilling Project (vol. 37, pp. 629-630). Washington, D. C.: U. S. Government Printing Office.

 

Ross, D. A. (1974). The Black Sea. In Burk & Drake, 1974, pp. 669-682.

 

Ruddiman, W. F., & Kutzbach, J. E. (1989). Effects of plateau uplift on Late Cenozoic climate. Eos, 70, 294.

 

Ruditch, E. M. (1990). The world ocean without spreading. In Barto-Kyriakidis, 1990, vol. 2, pp. 343-395.

 

Rutland, R. W. R. (1982). On the growth and evolution of continental crust: a comparative tectonic approach. Journal and Proceedings of the Royal Society of New South Wales, 115, 33-60.

 

Sanchez Cela, V. (1999). Formation of Mafic-Ultramafic Rocks in the Crust: need for a new upper mantle. Zaragoza: Universidad de Zaragoza.

 

Saull, V. A. (1986). Wanted: alternatives to plate tectonics. Geology, 14, 536.

 

Saxena, M. N., & Gupta, V. J. (1990). Role of foredeep tectonics, geological and palaeontological data, gravity tectonics in the orogeny and uplift of the Himalayas, vis-a-vis continental drift and plate tectonics concepts. In Barto-Kyriakidis, 1990, vol. 1, pp. 105-128.

 

Schneck, M. C. (1974). Mid-Atlantic trilobites. Geotimes, 19, 16.

 

Scholl, D. W., & Marlow, M. S. (1974). Global tectonics and the sediments of modern and ancient trenches: some different interpretations. In Kahle, 1974, pp. 255-272.

 

Scotese, C. R., Gahagan, L. M., & Larson, R. L. (1988). Plate tectonic reconstructions of the Cretaceous and Cenozoic ocean basins. Tectonophysics, 155, 27-48.

 

Seyfert, C. K. (1998). The earth: its properties, composition, and structure. Encyclopaedia Britannica, CD-ROM, 1994-1998.

 

Shapiro, M. N. (1990). Is the opening of the Atlantic manifested in the structure of the northern framing of the Pacific Ocean? In Barto-Kyriakidis, 1990, vol. 1, pp. 179-196.

 

Sheridan, R. E. (1974). Atlantic continental margin of North America. In Burk & Drake, 1974, pp. 391-407. Sheth, H. C. (1997). Ophiolites: another paradox. New Concepts in Global Tectonics Newsletter, 5, 5-6.

 

Sheth, H. C. (1999). Flood basalts and large igneous provinces from deep mantle plumes: fact, fiction, and fallacy. Tectonophysics, 311, 1-29.

 

Shirley, K. (1998a). Ocean floor mapped from space. AAPG Explorer, October, pp. 20-23.

 

Shirley, K. (1998b). New maps show continent ties. AAPG Explorer, November, pp. 20-21.

 

Skinner, B. J., & Porter, S. C. (1995). The Dynamic Earth: an introduction to physical geology (3rd ed.). New York: John Wiley & Sons.

 

Sloss, L. L., & Speed, R. C. (1974). Relationships of cratonic and continental-margin tectonic episodes. In W. R. Dickinson (Ed.), Tectonics and sedimentation (Special Publication no. 22, pp. 98-119). Tulsa, OK: Society of Economic Paleontologists and Mineralogists.

 

Smiley, C. J. (1974). Analysis of crustal relative stability from some Late Paleozoic and Mesozoic floral records. In Kahle, 1974, pp. 331-360.

 

Smiley, C. J. (1976). Pre-Tertiary phytogeography and continental drift -- some apparent discrepancies. In J. Gray & A. J. Boucot (eds.), Historical Biogeography, Plate Tectonics, and the Changing Environment (pp. 311-319). Corvallis, OR: Oregon State University Press.

 

Smiley, C. J. (1992). Paleofloras, faunas, and continental drift: some problem areas. In Chatterjee & Hotton, 1992, pp. 241-257.

 

Smith, A. G., & Hallam, A. (1970). The fit of the southern continents. Nature, 225, 139-144.

 

Smith, A. G., Hurley, A. M., & Briden, J. C. (1981). Phanerozoic Paleocontinental World Maps. Cambridge: Cambridge University Press.

 

Smith, D. E., Kolenkiewicz, R., Nerem, R. S., Dunn, P. J., Torrence, M. H., Robbins, J. W., Klosko, S. M., Williamson, R. G., & Pavlis, E. C. (1994). Contemporary global horizontal crustal motion. Geophys. Journal Int., 119, 511-520.

 

Smoot, N. C. (1997a). Aligned buoyant highs, across-trench deformation, clustered volcanoes, and deep earthquakes are not aligned with plate-tectonic theory. Geomorphology, 18, 199-222.

 

Smoot, N. C. (1997b). Magma floods, microplates, and orthogonal intersections. New Concepts in Global Tectonics Newsletter, 5, 8-13.

 

Smoot, N. C. (1998a). The trans-Pacific Chinook Trough megatrend. Geomorphology, 24, 333-351.

 

Smoot, N. C. (1998b). WNW-ESE Pacific lineations. New Concepts in Global Tectonics Newsletter, 9, 7-11.

 

Smoot, N. C. (1999). Orthogonal intersections of megatrends in the Western Pacific ocean basin: a case study of the Mid-Pacific mountains. Geomorphology, 30, 323-356.

 

Smoot, N. C., & Meyerhoff, A. A. (1995). Tectonic fabric of the Atlantic Ocean floor: speculation vs. reality. Journal of Petroleum Geology, 18, 207-222.

 

Spence, W. (1977). The Aleutian arc: tectonic blocks, episodic subduction, strain diffusion, and magmatic generation. Journal of Geophysical Research, 82, 213-230.

 

Spencer, E. W. (1977). Introduction to the Structure of the Earth (2nd ed.). New York: McGraw-Hill.

 

Stanley, S. M. (1989). Earth and Life through Time (2nd ed.). New York: W.H. Freeman and Company.

 

Steers, J. A. (1950). The Unstable Earth (5th ed.). London: Methuen.

 

Stöcklin, J. (1989). Tethys evolution in the Afghanistan-Pamir-Pakistan region. In A. M. C. Sengör (Ed.), Tectonic Evolution of the Tethyan Region (pp. 241-264). Dordrecht: Kluwer.

 

Storetvedt, K. M. (1992). Rotating plates: new concept of global tectonics. In Chatterjee & Hotton, 1992, pp. 203-220.

 

Storetvedt, K. M. (1997). Our Evolving Planet: earth history in new perspective. Bergen, Norway: Alma Mater.

 

Suzuki, Y., Harada, I., Iikawa, K., Kobayashi, K., Nomura, N., Oda, K., Ogawa, Y., Watanabe, F., & Yamazaki, K. (1997). Geological structure of northeast Honshu, Japan in contradiction to the plate tectonics. New Concepts in Global Tectonics Newsletter, 5, 17-19.

 

Swift, S. A., & Carr, M. J. (1974). The segmented nature of the Chilean seismic zone. Physics of the Earth and Planetary Interiors, 9, 183-191.

 

Tarling, D. H. (1971). Gondwanaland, palaeomagnetism and continental drift. Nature, 229, 17-21.

 

Tarling, D. H. (1982). Land bridges and plate tectonics. Geobios, Mémoire Spécial, 6, 361-374. Teichert, C. (1974). Marine sedimentary environments and their faunas in Gondwana area. In Kahle, 1974, pp. 361-394.

 

Teichert, C., & Meyerhoff, A. A. (1972). Continental drift and the marine environment. 24th International Geology Conference, Montreal, pp. 339-349.

 

Teisseyre, R., Wojtczak-Gadomska, B., Vesanen, E., & Mäki, M-L. (1974). Focus distribution in South American deep-earthquake regions and their relation to geodynamic development. Physics of the Earth and Planetary Interiors, 9, 290-305.

 

Timofeyev, P. P., & Kholodov, V. N. (1984). The problem of existence of oceans in geologic history. Doklady Akademii Nauk. SSSR, Earth Science Sections, 276, 61-63.

 

Timofeyev, P. P., Udintsev, G. B., Agapova, G. V., Antipov, M. P., Boyko, N. I., Yeremeyev, V. V., Yefimov, V. N., Kurentsova, N. A., & Lyubimov, V. V. (1992). Equatorial segment of the Mid-Atlantic Ridge as a possible structural barrier between the North and South Atlantic. USSR Academy of Sciences Transactions (Doklady), Earth Science Sections, 312, 133-135.

 

Tuezov, I. K. (1998). Tectonics, structure, geodynamics and geological nature of the west Pacific active margin, parts 1 & 2. New Concepts in Global Tectonics Newsletter, 7, 16-23; 8, 20-24.

 

Udintsev, G. B. (Ed.) (1996). Equatorial Segment of the Mid-Atlantic Ridge. IOC Technical Series No. 46, UNESCO.

 

Udintsev, G. B., & Koreneva, E. V. (1982). The origin of aseismic ridges of the eastern Indian Ocean. In R. A. Scrutton & M. Talwani (eds.), The Ocean Floor (pp. 204-209). Chichester: John Wiley & Sons.

 

Udintsev, G. B., Illarionov, V. K., & Kalinin, A. V. (1990). The West Australian Ridge. In Barto-Kyriakidis, 1990, vol. 2, pp. 307-341.

 

Udintsev, G. B., Kurentsova, N. A., Pronina, N. V., Smirnova, S. B., & Ushakova, M. G. (1993). Finds of continental rocks and sediments of anomalous age in the equatorial segment of the Mid-Atlantic Ridge. USSR Academy of Sciences Transactions (Doklady), Earth Science Sections, 312, 111-114.

 

Umbgrove, J. H. F. (1947). The Pulse of the Earth (2nd ed.). The Hague: Martinus Nijhoff. Uyeda, S. (1986). Facts, ideas and open problems on trench-arc-backarc systems. In F.-C. Wezel (Ed.), The Origin of Arcs (pp. 435-460). Amsterdam: Elsevier.

 

Van Andel, T. H. (1984). Plate tectonics at the threshold of middle age. Geologie en Mijnbouw, 63, 337-341. Van Andel, T. H. (1994). New Views on an Old Planet: a history of global change (2nd ed.). Cambridge: Cambridge University Press.

 

Van Andel, T. H. (1998). Plate Tectonics. Encyclopaedia Britannica, CD-ROM, 1994-1998.

 

Van Bemmelen, R. W. (1972). Geodynamic Models: an evaluation and a synthesis. Amsterdam: Elsevier.

 

Van der Linden, W. J. M. (1977). How much continent under the ocean? Marine Geophysical Research, 3, 209-224.

 

Van der Voo, R. (1998). A complex field. Science, 281, 791-792.

 

Van Hinte, J. E., & Ruffman, A. (1995). Palaeozoic microfossils from Orphan Knoll, NW Atlantic Ocean. Scripta Geologica, 109, 1-63.

 

Voisey, A. H. (1958). Some comments on the hypothesis of continental drift. In Continental drift -- a symposium (pp. 162-171). Hobart: University of Tasmania.

 

Wanless, R. K., Stevens, R. D., Lachance, G. R., & Edmonds, C. M. (1968). Age determinations and geological studies. K-Ar isotopic ages, report 8. Geological Survey of Canada, Paper 67-2, pt. A, pp. 140-141.

 

Wezel, F.-C. (1986). The Pacific island arcs: produced by post-orogenic vertical tectonics? In F.-C. Wezel (Ed.), The Origin of Arcs (pp. 529-567). Amsterdam: Elsevier.

 

Wezel, F. C. (1988). A young Jura-type fold belt within the central Indian Ocean. Bollettino di Oceanologia Teorica ed Applicata, 6, 75-90.

 

Wezel, F.-C. (1992). Global change: shear-dominated geotectonics modulated by rhythmic earth pulsations. In Chatterjee & Hotton, 1992, pp. 421-439.

 

Wicander, R., & Monroe, J. S. (1999). Essentials of Geology (2nd ed.). Belmont, CA: Wadsworth Publishing Company.

 

Wyllie, P. J. (1976). The Way the Earth Works. New York: John Wiley & Sons.

 

Yano, T., & Suzuki, Y. (1999). Current hypotheses on global tectonics. New Concepts in Global Tectonics Newsletter, 10, 4.

 

Zoback, M. L., Zoback, M. D., Adams, J., Assumpção, M., Bell, S., Bergman, E. A., Blümling, P., Brereton, N. R., Denham, D., Ding, J., Fuchs, K., Gay, N., Gregersen, S., Gupta, H. K., Gvishiani, A., Jacob, K., Klein, R., Knoll, P., Magee, M., Mercier, J. L., Müller, B. C., Paquin, C., Rajendran, K., Stephansson, O., Suarez, G., Suter, M., Udias, A., Xu, Z. H., & Zhizhin, M. (1989). Global patterns of tectonic stress. Nature, 341, 291-298.

 

Zorin, Yu. A., & Lepina, S. V. (1989). On the formation mechanism of postrift intracontinental sedimentary basins and the thermal conditions of oil and gas generation. Journal of Geodynamics, 11, 131-142.


názory k článku

Poznámka

Ve společnosti s možností svobodného uplatnění a přijetí přinejmenším věrohodného názoru, by desková tektonika na základě jenom jediného z uvedených 23 článků o pochybeních už dávno skončila v archivu neplatných teorií. Její udržování a neustálá další propagace jsou důkazem ovlivňování vědeckého výzkumu politickými prostředky. Z tohoto důvodu jsme zařadili na stránky i články k této problematice, viz článek Michiheiho Hoshiny, jeho dodatek a článek ropný zlom v kapitole o rozpínání Země.


 

 


Velké východojaponské zemětřesení otřáslo (také) deskovou tektonikou

Yoshihiro KUBOTA, Niigata University, Japan: „SYMPOZIUM K PŘÍLEŽITOSTI 20. VÝROČÍ ROZPRAV O STRUKTURNÍ GEOLOGII; 18. PROSINCE 2011 JAPONSKO. Strukturně geologická kolokvia byla zavedena v roce 1991. Od té doby jsme zorganizovali pravidelně dvakrát ročně schůze za účelem podpory původních výzkumů založených na důkladných terénních pracích… Japonci se obávají dalšího velkého zemětřesení... Výsledek sympozia byl překvapující. Všichni účastníci (více jak 50), nabyli silného neodbytného pocitu, že éra deskové tektoniky skončila a velká zemětřesení jsou jistě předvídatelná."


NCGT: New Concepts in Global Tectonics NEWSLETTER No. 61, December, 2011 ISSN: 1833-2560 Editor: Dong R. CHOI


kliknutím zvětšit
Popisek

 

 


Na obr. Dong Choi přednáší o velkém Japonském zemětřesení


 

 


Pozn. autora webu: Závěr z diskuse v Japonsku je jasný: nejen z hlediska předpovídání zemětřesení nelze brát deskovou tektoniku vážně a je tudíž z hlediska předpovídání zemětřesení naprosto nepoužitelná (i když odjakživa tvrdila, že "vysvětluje zemětřesení").


vytvořeno pomocí Gaia CMS firmy Artemis webdesign © 2008