V případě, že magnetické pruhy nejsou důkazem pro měnící se polaritu Země, ztrácí půdu pod nohama i desková tektonika. To už zjistil J. F. DEWEY: „Pokud magnetické pásy nepředstavují žádný důkaz pro změny polarity Země, je zbavena svého nosného základu i celá teorie deskové tektoniky..."

Podívejme se na to jak to s magnetickými anomáliemi vypadá

Mořské dno s magnetickými pruhy se v deskové tektonice pokládá za dvojitý důkaz: na jedné straně jako potvrzení předpokladu pravidelného přirůstání oceánického dna a na druhé straně jako důkaz časté změny polarity (protilehlosti) magnetického pole Země.

Proberme nejprve údajný "důkaz" opakovaných změn polarity magnetického pole Země a tedy předpokládané postupné rozevírání oceánského dna, které má vést k posunu litosférických desek a pevnin. Jak z výsledků měření poznáme, kde byl tehdy severní pól? Sílu magnetizace určit lze, ale odkud známe znaménko (orientaci) a víme, kde ležel severní pól: na severu nebo na jihu? Jak teď poznáme pozitivní a negativní hodnoty, jak jsou znázorňovány na náčrtech (obr. 16), tedy změnu polarity podle které "určíme stáří"?

Naměřené hodnoty jsou totiž samy o sobě jen absolutní čísla, nemají tedy žádné znaménko. H.J. ZILLMER uvádí výrok K. K. TUREKIANA z Yaleské univerzity (1985): „Jestliže vlečeme lodí či letadlem vysoce citlivý magnetometr, schopný měřit sílu zemského magnetického pole, nad nějakým územím, dokážeme zachytit i zcela nepatrné změny magnetického pole nad místními, např. čedičovými tělesy. Pokud jsou nerosty magnetizovány ve směru dnešního pole Země, mohutnost naměřená magnetometrem zesílí. Když byl směr pozemského magnetického pole v době vykrystalizování horniny opačný, současná síla magnetismu je jinak odchýleným magnetizmem nerostů nepatrně zeslabena." Kolísání naměřených hodnot je tedy velice nepatrné, a neznáme ani vliv odchylek síly magnetického pole proměnlivých v čase. Za základ jako měřítko, resp. obvyklý případ - či lépe řečeno jako „svévolně stanovenou nulovou osu" - bereme průměr či současné magnetické pole a menší naměřené hodnoty vysvětlujeme jako záporné a větší jako kladné (viz obr. 16). Na základě tohoto výkladu byla vyhlášena opakovaná změna pólů, ale také stáří oceánského dna a tedy i posouvání korových slupek (litosférických "desek" či pevnin). V neposlední řadě i údajná rychlost jejich plutí, neboť na základě „datovatelných“ změn magnetismu je pak vzor magnetických odchylek zasazen do časového rámce.

Uvedený postup má řadu dalších velkých nedostatků:

a)     Jakmile se "čedičové magma, které se neustále dere vzhůru a tuhne zvláště podél středooceánských hřbetů", ochladí pod Curieovu teplotu (ta je pro čedič cca 578 stupňů), je hornina zmagnetizována ve směru v danou dobu právě převládajícího magnetického pole Země.  Zde tedy velký pozor, například v j. části pacifického hřbetu se žádný čedič do něj nedere, natož aby vytvářel magnetické pásy. Svahy středooceánských hřbetů ale chladnou rychleji než vodorovně uložené oblasti oceánského dna z toho důvodu, že v příkopech, resp. trhlinách, obíhá například voda v důsledku komínového účinu silněji než ve vodorovně uložených vrstvách. V poměru ke Curiově teplotnímu bodu tak vznikají různorodé oblasti chladnoucí lávy, aniž by bylo jakkoli možno z této stavby usuzovat na rozdíly ve stáří (obr. 17). Nad Curiovým bodem není hornina dokonce vůbec magnetizována. Tak je tomu například v oblasti Azorských ostrovů, kde nejsou žádné magnetické pásy.

b) Vysvětlení takto získaných hodnot je také v souladu se skutečností pouze tehdy, jestliže v minulosti Země bylo všechno tak jako dnes a nedocházelo k žádným velkým nebo náhlým změnám. Zásadu stejnoměrnosti a shodu s dnešním stavem, resp. aktualismus v tomto případě nelze upotřebit bez veškerých pochyb. To co může takovéto vysvětlení vážně zpochybnit jsou údaje o  celosvětových kalamitách, ke kterým docházelo i v mladší historii Země. Pak je totiž obvyklé i do daleka rozptýlené magnetické pole se silně kolísající silou.

c)      Pokud se také někdy nacházel magnetický pól a zeměpisný severní pól zcela jinde než dnes, například na jih od Grónska, a pohyboval se pak směrem k dnešnímu severnímu pólu, je pak zpochybněn i výklad deskové tektoniky pokládaný za neotřesitelný. Posouvání pevnin se určuje jak jsme viděli, na zakladě směru magnetizace zakonzervovaného v hornině. Na základě rozdílného směru se pak usuzuje na odlišnou polohu pevnin v určitém čase. Z popsaných důvodů tomu však může být stejně dobře i docela jinak: korové slupky (tektonické "desky") či pevniny mají relativně stálou polohu, ale průběžně se mění poloha severního magnetického pólu, a tedy i směr magnetizace v hornině (viz kapitolu "neoprávněné zmražení pohyblivého"). Možná existovalo v minulosti Země i několik dipólů.

d)     Magnetické odchylky mají, vyjdeme-li od středooceánských hřbetů vykazovat rázovitý souměrný vzor magnetických pásů rovnoběžných se středooceánsjým hřbetem. Magnetická měření přístroji ponořenými do blízkosti dna naznačila, že pásy jak se projevují na hladině oceánu, se sestávají ve skutečnosti z mnoha osamocených oválů. Mohou být pospojovány různým způsobem. Proto můžeme pochybovat o jejich pravidelném výskytu. Souměrnost magnetických odchylek podél obou svahů hřbetu, směrem od jeho osy, jak je požadována pojetím, také není vždy pozorována (obr. 18). Pásy nejsou také nikterak vymezeny ostrými liniemi, jak by si snad mohl někdo myslet, ale jde o „vykousané" a přerušované oblasti (obr. 18). Přesné souměrné uspořádání lze prokázat nanejvýš ve výjimečných případech.

e) Magnetizace v podobě pásů připomínajících zebru (kůži tygra), tak není jednotný, ba v zásadě ani všeobecný jev. Tak ani vpravo a vlevo od Východopacifického hřbetu v Tichém oceáně nenajdeme žádné rovnoměrné pásy dosvědčující stáří jako v Atlantiku. Arthur D. RAFF (1961) in H. J. ZILLMEROVI popisuje ve „Scientific American" vzory magnetických pásů (anomálií), které jsou ke středooceánskému hřbetu kolmé (obr. 19), jsou souběžné s příčnými trhlinami (transformačními poruchami), a leží proto ve směru oceánského dna šířícího se údajně takovým způsobem, jako když rozvíjíme měřicí pásmo (myšleno od východopacifického hřbetu). Tento jev je ve zcela zásadním rozporu s obvyklým výkladem deskové tektoniky. Oceánské dno se nemůže rozšiřovat oběma směry současně, protože mu zcela jednoduše chybějí zóny podsouvání, které pro to na všech stranách potřebuje, a to zejména ve směru východ - západ. Jedná se tedy o stejný případ jako je směřování transformních zlomů v jihozápadním indickém oceánu obr. 4 v kapitole "Nestejné stáří vždy současného"

f)       Pro magnetické pruhy rovněž neplatí, že by jejich šířka byla úměrná době trvání geomagnetické epochy. Pokud vezmeme délku epoch jako je Brunhes, Matuyama a Gauss pro které známe konečná stáří, je jejich poměr 1,0 : 2,4 a 1,6. Na hřbetu Reykjanes (severní část atlantického oceánu), jejich vzdálenost ale odpovídá poměru 1,0 : 0,5 a 0,4. Velký zvrat v poměrech je pozorován i na východopacifickém hřbetu. To může sice být vysvětlováno ze zorného úhlu deskové tektoniky jako změna rychlosti rozpínání dna během posledních třech milionů let. Pak ale padá i to abychom považovali magnetické odchylky za zkamenělé časové měřítko a promítali je do hlubin geologické historie.

Na nesouhlas "určeného stáří" anomálií na středoatlantickém hřbetu a vulkanismu Islandu jsme upozornili v kapitole "Magnetické anomálie bez časového významu I"

Souhrn ze tří předchozích kapitol ukazuje, že magnetické anomálie na mořském dně neukazují symetrické rozpínání mořského dna od Středo - oceánského hřbetu. Výsledek není překvapující, protože neexistují jak oběžné proudy v zemském plášti, tak i Středoatlantský hřbet je mladším (paleocénním) útvarem, vytvořeným na starším oceánském dně a není místem výstupu horkého proudu, který by měl oddalovat Ameriky od Afriky. To se týká i ostatních hřbetů v Indickém a Tichém oceánu u kterých navíc postrádáme symetrii v okolním oceánu, kterou by měly vykazovat

Poznámka

Ve společnosti s možností svobodného uplatnění a přijetí přinejmenším věrohodného názoru, by desková tektonika na základě jenom jediného z uvedených 23 článků o pochybeních už dávno skončila v archivu neplatných teorií. Její udržování a neustálá další propagace jsou důkazem ovlivňování vědeckého výzkumu politickými prostředky. Z tohoto důvodu jsme zařadili na stránky i články k této problematice, viz článek Michiheiho Hoshiny, jeho dodatek a článek ropný zlom v kapitole o rozpínání Země.

Velké východojaponské zemětřesení otřáslo (také) deskovou tektonikou

Yoshihiro KUBOTA, Niigata University, Japan: „SYMPOZIUM K PŘÍLEŽITOSTI 20. VÝROČÍ ROZPRAV O STRUKTURNÍ GEOLOGII; 18. PROSINCE 2011 JAPONSKO. Strukturně geologická kolokvia byla zavedena v roce 1991. Od té doby jsme zorganizovali pravidelně dvakrát ročně schůze za účelem podpory původních výzkumů založených na důkladných terénních pracích… Japonci se obávají dalšího velkého zemětřesení... Výsledek sympozia byl překvapující. Všichni účastníci (více jak 50), nabyli silného neodbytného pocitu, že éra deskové tektoniky skončila a velká zemětřesení jsou jistě předvídatelná."

NCGT: New Concepts in Global Tectonics NEWSLETTER No. 61, December, 2011 ISSN: 1833-2560 Editor: Dong R. CHOI

Na obr. Dong Choi přednáší o velkém Japonském zemětřesení

Pozn. autora webu: Závěr z diskuse v Japonsku je jasný: nejen z hlediska předpovídání zemětřesení nelze brát deskovou tektoniku vážně a je tudíž z hlediska předpovídání zemětřesení naprosto nepoužitelná (i když odjakživa tvrdila, že "vysvětluje zemětřesení").