Pochopitelně geologové chtěli ověřit výklad magnetických měření jako stáří mořského dna a s tím i představu o rozšiřování oceánů. Proto se uchýlili k nezávislé metodě stanovení stáří geochronologickými metodami přímo na odebraných vzorcích. K odběru vzorků posloužily dvě metody. Bylo to hlubokomořské vrtání a sběr vzorků vlečením drapáku. Při vlečení drapáku byla zjištěna prekambrická stáří (obr. 19), která zastánci deskové tektoniky vysvětlovali zavlečením ledovcem. Přesto potřebného souhlasu nebylo dosaženo (obr. 19).
Podmořské vrtání bylo také omezeno řadou vlivů a tudíž určené stáří může být zatíženo řadou chyb. Jedním z vlivů byla nemožnost opět spustit nářadí do vrtu a odebrat orientovaná jádra. Dále vrtná korunka nebyla schopna provrtat tvrdé horniny. Z těchto důvodů nebylo vždy zřejmé, zda bylo dosaženo pravé podloží. Ve většině případů nebylo možné také určit zda nejhlubší navrtaný čedič byla žíla či povrchový výlev. Často, kdy už bylo získáno jádro s vypečeným kontaktem nadložních usazenin byl čedič nazván podloží. Směr magnetizace byl spolehlivě určován až poté co bylo odvrtáno 331 vrtů atd. (Podle A. MEYERHOFA).
Na nesouhlas geologicky stanovených stáří s pravidelně se rozpínajícím dnem ukazují i jiné jevy. Kdyby mořské dno putovalo jako rozvíjený svitek, pohybovaly by se ostrovy neustále od středooceánských hřebenů směrem k pevninám, resp. k pásmům podsouvání. Ostrovy ležící vpravo a vlevo od mořských hřbetů by se musely od sebe vzdalovat a vzdálenosti mezi nimi a zónami podsouvání (hlubokomořskými příkopy) by se naopak neustále zmenšovaly. Ostrovy by nakonec musely zmizet, ojehlovány oceánskou kůrou stahovanou pod pevninskou deskou. Tak by se vulkanické ostrovy Galapágy, kolébka vývojového názoru, s horninami až miocénního stáří (5,3- 24 milionů let), vzdálené pouhých 900 kilometrů od jihoamerického pobřeží, už dávno ztratily v peruánsko – chilském příkopu. Při rychlosti pohybu 15 centimetrů za rok by to trvalo méně než 6 milionů let. Přitom jsou stále přímo na území rozpínání.
Během cesty na výzkumné lodi „Beagle" přistál Charles Darwin roku 1835 u několika ostrůvků, skal svatého Pavla, které sotva vyčnívají nad mořskou hladinu. Jsou uprostřed Atlantiku jen několik kilometrů severně od rovníku. Darwin zjistil, že se tyto skály od většiny ostrovů geologicky liší, protože nejsou vulkanického původu. To potvrdily novější výzkumy Williama S. MELSONA a Mary K. RODENOVÉ (Spiegel der Wissenschaft, květen 1994), a stáří ostrovů bylo určeno na 150 milionů let (BONATTI, 1994). To znamená problém, protože ostrovy svatého Pavla pak existovaly už 25 milionů let předtím, než došlo k definitivnímu oddělení jihoamerického a afrického kontinentu. Existují i další ostrovy (WILSON, 1987) a horniny odebrané z mořského dna (obr. 19), které jsou mnohem starší než okolní oceánské dno.
Problém příliš starých ostrovů v každém případě odporuje teorii deskové tektoniky a přepravě veškeré oceánské kůry soustavou rozvinujícího se svitku (dopravního pásu jak říkají se samolibým uspokojením deskoví tektonici).
