I když přijmeme názor, že je podsouvání (subdukce) možná, ocitneme se před známou nevyhnutelnou plochoměrnou překážkou: sloučená délka všech příkopů (míst kde má podle deskové tektoniky zánikat oceánská kůra), je ca 30 000 km tj. nanejvíce pouze polovina délky všech švů rozpínání (míst, kde má podle deskové tektoniky oceánská kůra vznikat), o délce ca 60 000, když uvážíme souměrnost vytváření oceánské kůry na obě strany od hřbetu, tak 120 000 km zdrojové linie. To znamená, že se jeví nepravdivým základ deskové tektoniky, kterým je vyrovnaný účet mezi výstavbou a bouráním oceánské kůry, (obr. 5). Abychom částku vyrovnali (zachovali neměnný zemský poloměr), museli bychom mít kolem dokola všech oceánských pánví stejně staré příkopy pohlcující oceánickou kůru. Mohli bychom plochu oceánické kůry před podsouváním zmenšit to znamená zvrásnit. Pochopitelně bychom takto několikanásobně zvětšili odpor "podsouvané" desky.
Když přidáme jednoduché trhliny v zemské kůře jako je rýnský prolom, východoafrické průlomy, bajkalské jezero a další ke středooceánským hřbetům, získáme širší obraz. Přidají se k němu další rozestupující se švy, jež probíhají zhruba od severu k jihu: Mariánský příkop východně od Filipín ve spojení s Tonžským příkopem probíhajícím na jih od rovníku, resp. Kermadekovým příkopem u Nového Zélandu, hlubokomořské příkopy u západního pobřeží Ameriky s Peruánsko-chilským příkopem a Středoamerickým příkopem. V blízkosti těchto několika kilometrů hlubokých příkopů na okraji kontinentálních desek jsou téměř výhradně pevninské velehory jako možná obdoba vyzdvižených okrajů tvořících se příkopů (viz např. východoafrický rift). Rovněž například Andy podél Peruánsko-chilského příkopu na západním pobřeží Jižní Ameriky. Nepatří tedy k obrazu zemské kůry rozpraskané trhlinami i hlubokomořské příkopy? Neznamená to náhodou, že hlubokomořské příkopy nejsou žádné zóny podsouvání ve smyslu deskové tektoniky? Ano hlubokomořské příkopy nejsou místem, kde se má podsouvat oceánská kůra (viz odstavec 18. neporušenost pěchovaného).