Tyto stránky jsou sponzorovány a podporovány firmou artemis

Ahoj všichni, :-)
tady jsou stránky o tom, kterak se zeměkoule rozpíná
a kterak desková tektonika není správná teorie.

Země, geoterra, geoterra.eu, eu

Z mnoha hypotéz o vývoji Země, nabyla navrch tzv. teorie deskové tektoniky, která má podle tohoto předpokladu řídit všechny geologické pochody uvnitř Země.

I když zpočátku jsme ji nebrali nikterak vážně, považovali jsme ji za zajímavou možnost jak vysvětlit nové poznatky v výzkumů mořského dna a jako takovou jsme ji i tolerovali. P. Wesson již v r.1972 zmiňuje, že desková tektonika nabývá čim dál širšího použití s nepříjemným doprovodným jevem opomíjet námitky vůči hypotéze. Dnes můžeme říci, že kdysi zajímavý předpoklad vycházející z nových poznatků o mořském dně se změnil na dogma s téměř náboženským charakterem, nepřipouštějící jakoukoliv kritiku. Dnes již se nemluví o rozporech, které byly zřejmé od samého počátku (V.V.BELOUSOV, W. CAREY, A.A.MAYERHOF, H.A.MEYERHOF, V.ŠKVOR, N. Šťovíčková, P. WESSON, J. ZEMAN a mnoho dalších). Geologická a geofyzikální veřejnost dnes už vůbec není o těchto námitkách informována přinejmenším stejnou měrou jako o deskové tektonice.

Cílem našich stránek je tyto rozpory vyjmenovat, oživit a rozšířit povědomí o jejich existenci.
Velké množství rozporů deskové tektoniky (kterých vypočítal 76), roztřídil P. Wesson (1972) do šesti skupin. Od té doby se rozšířil jak počet, tak rozsah vědních oborů podporujících jednotlivé námitky. Výsledkem je uvedené následující členění:

1.      Nesouhlasí celková rozvaha pohybu (klasické námitky)

2.      Desková tektonika je v rozporu s geofyzikálními pozorováními

3.      Deskově tektonická interpretace pozorovaných objektů je v rozporu s vlastními tvrzeními

4.      Desková tektonika je v rozporu s geologií oblastí (zde probíráme pouze velké celky)

5.      Desková tektonika je založena na chybných a nedokázaných předpokladech

6.      Desková tektonika je v rozporu s fyzikálními zákony

7.      Tvrzení deskové tektoniky jsou založena na chybných postupech

8.      Desková tektonika nebere do úvahy síly z jiných významných pochodů a událostí

9.      Desková tektonika nevysvětluje tvorbu hor, zemětřesení a vznik rudních ložisek

1. Nesouhlasí celková rozvaha pohybu (klasické námitky)

Belousovův rozpor pohyblivých švů

Při použití deskově tektonického výkladu (ikon) je v protikladu proti hypotéze běžně tolerováno, že můžeme uvést do vzájemného plošně vyrovnaného vztahu současně probíhající pochod rozpínání oceánického dna ze středooceánských hřbetů v různých oceánech mezi kterými se nenachází oblast odbourávání oceánické kůry, musíme tedy předpokládat, že i švy samy jsou při rozšiřování přemisťovány (obr. 1 ). Ve skutečnosti v původním požadavku deskové tektoniky se ale předpokládá, že Afrika a Euroasie stály na místě a že se naopak pohybovaly Severní a Jižní Amerika na západ a Austrálie na východ.

Sousedství dvou oceánů s oblastí rozpínání, bez zóny pohlcování vede k přemisťování hřbetů v protikladu k hypotéze

 

Obr. 1: Sousedství dvou oceánů s oblastí rozpínání,

bez zóny pohlcování vede k přemisťování hřbetů

v protikladu k hypotéze

 

 

 

 

 

Protože je nutné uchovat souměrnost rozpínání jak pro středoatlantský, tak i pro středoindický hřbet, musejí být současně posunuty, (aby stále zůstaly na poloviční cestě mezi kontinenty). Aby k tomu došlo, jejich přesun by měl být roven poloviční rychlosti Ameriky a Austrálie. Pokud je osa středoatlantického hřbetu uvažována jako pevná, pak musí středoindický hřbet předbíhat Afriku pohybující se na východ, (pro to, aby stále zůstával na poloviční cestě mezi ní a Austrálií která „běží“ ještě rychleji směrem na východ). V tomto případě by posun středoindického hřbetu byl polovinou sloučené rychlosti Afriky a Austrálie.

Současně s těmito změnami, hřbety mezi Antarktidou a Austrálií musí být pohnuty za Antarktidou, která se ještě rychleji pohybuje k jihu. Avšak jejich poloha vzhledem k Antarktidě je ještě záhadnější, protože je zcela obklopena středooceánskými hřbety a nemůže tím pádem nikam plout.

K tomuto spletitému posunu musí ještě být přidán pohyb Indického kontinentu z jihu na sever, ze střední části Indického oceánu k jižnímu okraji asijské pevniny. Afrika musí vykonat dodatečný pohyb směrem od Evropy pro otevření Středozemního moře a později opačným směrem pro změnu pro vztyčení hor (Alp) a otočit se po směru hodinek kvůli otevření příkopu Rudého moře. Je zároveň těžké porozumět tomu, jak pohyb Indie od jihu k severu je sdružen s pohybem litosférické desky na východ od středoindického hřbetu s unášením Austrálie. Během svého pohybu, si oceánské hřbety ale také musí uchovávat původní tvar.

 

Careyho Africký a Antarktický rozpor

Fakta

Nejznámějším rozporem je obklopení Afriky ze tří čtvrtin středooceánskými hřbety tak, že kopírují její obrys (obr. 2) a Antarktidy obepínané středomořskými hřbety ze všech stran (viz předchozí odstavec a obr. 3).

Na východ od africké kry je Carlsberský a Středoindický hřbet, na jih Adantsko-indický hřbet, na západ Středoatlantský hřbet. Na severu africkou kru od euroasijské desky odděluje propadlina Středozemního moře, vzniklá vzájemným oddálením Afriky a Evropy.

 

Afrika se rozpíná podél východoafrického hřbetu a v oblasti 

Středozemního moře se vzdaluje od Evropy

Obr. 2 Afrika by měla být zmenšena (zvrásněna) o plochu novotvořeného

oceánického dna ze hřbetů, které ji ze tří čtvrtin obklopují.

Vidíme opak: Afrika se rozpíná podél východoafrického hřbetu a v oblasti

Středozemního moře se vzdaluje od Evropy

 

 

 

 

 

 

Interpretace podle teorie deskové tektoniky a kritika této interpretace

Vypadá to, jako by se středomořské hřebeny od Afriky oddalovaly, i když podle hypotézy mají mít stálou polohu a deska s pevninou se má od nich vzdalovat. Podle šipek pohybu od středooceánských hřbetů se mořské dno na Africkou pevninu tlačí ve skutečnosti ze všech stran, (obr. 2). V důsledku stlačení by měla vznikat například pohoří. Jenže my jsme svědky pravého opaku: Afrika se rozpíná podél východoafrického prolomu a vzdaluje se od Evropy podél Středozemního moře. Na to poukázal již W. Carey (1976) a podobně H. J. Zillmer uvádí jednoznačné potvrzení Johnem Deweym (1987), profesorem geologie na State University of New York v Albany: „V důsledku růstu africké desky se navíc neustále zvětšuje vzdálenost mezi Carlsberským hřbetem v Indickém oceánu a Středoatlantským hřbetem." Skutečností je tedy protiklad k domněnce deskové tektoniky: africký kontinent není stlačován, ale dokonce se rozpíná. Na otázku proč lze odpovědět: nepohybují se jen tektonické desky, ale i natržené švy. Přírůstky oceánského dna a středooceánské hřbety jsou tak postupnými zvětšeninami obrysu pevnin. Středooceánské hřbety se pohybují směrem od Afriky. Jsme v přímé nesrovnalosti s předpokladem o oběžném proudění v plášti. Tento předpoklad má za to, že umístění oběžného proudu je neměnné. Totéž vidíme kolem Antarktidy, která je celá obepínána oceánským hřbetem (obr. 3).

Afrika se rozpíná podél východoafrického hřbetu a v oblasti 

Středozemního moře se vzdaluje od Evropy

 

Obr. 3: Antarktida je obklopena ze všech stran středooceánskými hřbety a není deformována.

Logickým závěrem je to, že se plocha oceánu kolem Antarktidy zvětšila, tudíž středooceánské

hřbety se od ní musí vzdalovat

 

 

 

 

 

 

 

 

Samotné napodobování a zvětšení obrysu pevnin v citovaných příkladech dokládá podélné protahování středooceánských švů jak můžeme nejlépe pozorovat na Atlantiku. Novější práce ukazují rovněž, že i tak zvané plášťové horké skvrny, mající v deskové tektonice význam pevných měřičských bodů, se navzájem pohybují – vzdalují, (Stewart, 1976).

 

Meserveyho pacifický rozpor

„Unášející koberec“ tj. dno západního Atlantiku přemísťuje Severní a Jižní Ameriku západním směrem. „Unášející koberec“ dna Severního ledového oceánu posunuje Severní a Jižní Ameriku naopak v severojižním směru. To vše se děje jiným způsobem, než by odpovídalo deskově tektonickému pojetí. Je to jeden z dalších hlavních konfliktů v logice tektoniky litosférických desek zdůrazněný W. Careym, J, Kosiarem a jinými:

Rozevírání Atlantiku má za následek pohyb Afriky na východ a Ameriky směrem na západ. Přitom Amerika se jako celek pohybuje směrem na jih a ještě větší rychlostí se oddaluje ve stejném směru Jižní Amerika od severní (obr. 4). S tím souvisí i s celkové rozpínání Pacifiku po jeho obvodu, doložené W. Careyem. Je známé pod pojmem Meserveyho nesouhlas pohybu v okolí Tichého oceánu (obr. 4). Protože má být Pacifik obklopen ze všech stran pásmy podsouvání, měl by se po obvodu smršťovat,tj. Aleuty by se měly přibližovat Asii, měla by se sbližovat Severní a Jižní Amerika, Jižní Amerika s oblastí Tongy a Kermadeku, Austrálie s Indonézií. V pohybu zmíněných „desek“ vidíme naopak opačné směřování.

 

Vzestupný proud hřbetu Atlantického oceánu má unášet Severní Ameriku západním směrem a stený proud Severního oceánu směrem na jih.Tichý oceán je obklopen oblastmi rozpínání

Obr. 4: Vzestupný proud hřbetu Atlantického oceánu má unášet

Severní Ameriku západním směrem a stený proud Severního oceánu

směrem na jih. Podle polohy oblastí podsouvání v okolí Tichého oceánu

by se jeho plocha měla zmenšovat. Tichý oceán je naopak obklopen

oblastmi rozpínání

 

 

 

 

Careyho rozpor hrubě neodpovídající délky pohlcujících příkopů a linií přirůstání

I když přijmeme názor, že je podsouvání možné, ocitneme se před známou nevyhnutelnou plochoměrnou překážkou: sloučená délka všech příkopů je ca 30 000 km tj. nejméně polovina délky všech švů rozpínání o délce ca 60 000, když uvážíme souměrnost rozpínání tak 120 000 km zdrojové linie. To znamená, že se jeví nevěrohodným základ deskové tektoniky, kterým je vyrovnaný účet mezi výstavbou a odbouráváním oceánské kůry, (obr. 5). Abychom částku vyrovnali, museli bychom mít kolem dokola všech oceánských pánví stejně staré příkopy pohlcující oceánickou kůru. Mohli bychom plochu oceánické kůry před podsouváním zmenšit to znamená zvrásnit. Pochopitelně bychom takto několikanásobně zvětšili odpor.

Když přidáme jednoduché trhliny v zemské kůře jako je rýnský prolom, východoafrické průlomy, bajkalské jezero a další ke středooceánským hřbetům, získáme širší obraz. Přidají se k němu další rozestupující se švy, jež probíhají zhruba od severu k jihu: Mariánský příkop východně od Filipín ve spojení s Tonžským příkopem probíhajícím na jih od rovníku, resp. Kermadekovým příkopem u Nového Zélandu, hlubokomořské příkopy u západního pobřeží Ameriky s Peruánsko-chilským příkopem a Středoamerickým příkopem. V blízkosti těchto několik kilometrů hlubokých příkopů na okraji kontinentálních desek jsou téměř výhradně pevninské velehory. Například Andy podél Peruánsko-chilského příkopu na západním pobřeží Jižní Ameriky. Nepatří tedy k obrazu zemské kůry rozpraskané trhlinami i hlubokomořské příkopy? Neznamená to, že hlubokomořské pánve nejsou žádné zóny podsouvání ve smyslu deskové tektoniky?

 

Střediska nové tvorby mořského dna jej dodávají více, než jsou schopné pohltit předpokládaná pásma podsouvání

Obr. 5 Střediska nové tvorby mořského dna

jej dodávají více, než jsou schopné pohltit

předpokládaná pásma podsouvání

 

 

 

 

Zpět

2. Desková tektonika je v rozporu s geofyzikálními pozorováními

Adersonův a Dziewonskiho nesouhlas tomografie s předpokládaným strojem (hypotéza nesouhlasí s tvary „výstupných proudů“)

Zemětřesná tomografie poskytuje trojrozměrné obrázky zemského pláště, které dokazují, že velmi horké magma sahá jen do hloubek přibližně 400 kilometrů (Anderson/Dziewonski, 1988), čímž je ve své podstatě popírána soustava oběžných proudů řízených teplotou. Můžeme to pozorovat na prostorových mapách ukazujících rychlost, s jakou se v podpovrchových horninách šíří namáhání ve smyku. Horký materiál dovoluje pouze nízkou a chladný materiál vysokou rychlost. Za tohoto předpokladu pod severním a jižním Atlantikem rozpoznáváme v hloubce 150 kilometrů horký materiál, zatímco pod celou jihoamerickou pevninou je téměř úplně studený materiál. Zemské nitro pod Pacifikem je pod východopacifickým prahem podle očekávání horké. „v hloubce 350 kilometrů už rychlost vln se stavbou povrchu tak dobře neladí" (Anderson/Dziewonski, 1988). Jinými slovy: horké oblasti jsou tím vzácnější, čím hlouběji vrstvy jsou. Už jen v nejsevernější části Atlantiku mezi Španělskem a Grónskem a v nejjižnější části mezi jižním výběžkem Afriky a na sever od Antarktidy jsou zcela horké oblasti - stejně jako v hloubce zmenšujících se oblastí Pacifiku. V hloubce 550 kilometrů jsou ovšem už jen méně horké a proti očekávání už žádné velmi horké oblasti. Pod celou jihoamerickou deskou a Atlantikem až po úroveň Španělska je jen studený materiál

Vypadá to tak, že je stále více potvrzována představa o tom, že materiál je čím dál blíže k zemskému jádru tím více chladnější, než jak bychom očekávali, kdyby byla předloha oběhových buněk správná.

 

blasti s horkým materiálem se nekryjí s polohou středů rozpínání. Tomografický snímek Zeměkoule v hloubkách mezi 200 a 400 km podle Andersona (1984). Modré oblasti odpovídají chladným zónám, oranžové horkým

 

Obr. 6 Oblasti s horkým materiálem se nekryjí s polohou středů rozpínání. Tomografický snímek Zeměkoule v hloubkách mezi 200 a 400 km

podle Andersona (1984). Modré oblasti odpovídají chladným zónám, oranžové horkým

 

 

Mayerhoffův protiklad kořenů pevnin

Seismické profilování a rozbory tíhových měření ukazují, že „obtisky“ pevnin sahají až na kraj samého jádra (obr. 7). Toto zjištění není příliš zdůrazňováno v deskově tektonických vysvětleních protože nechává málo prostoru pro oběžné proudění. To je patrně i důvod proč jsou tyto údaje zastánci deskové tektoniky převelice opatrně posuzovány. Rozbor tíhových dat a zemětřesná tomografie mluví dosti jasně. Pevniny zasahují až k samému jádru. Proč by také ne? Vzestupný proud vedoucí k jejich oddalování a rozptylování nejspíše stoupá rovněž z jádra pevninským a podoceánským pláštěm. Plášť kontinentů, rozšiřující se do hloubek několika set km, předpokládá hluboké kořenové zóny cestující společně s pevninami. To je v příkrém rozporu s tvrzením, že kamenná slupka je mocná pouze 100 km a klouže po měkčí astenosféře. Přitom výklad deskové tektoniky přisuzuje zeměhybné jevy pohybu tuhých litosférických desek. Ve výkladu deskové tektoniky desky, silné ca 100 km zahrnují pevniny a mají plout jako vory, rozjíždět se a sbíhat (jako pokojový nábytek jak kriticky podotýká A. Meyerhoff), a konečně se ponořit do oslabené zóny, součást pláště. Jak jsme uvedli, bylo dokázáno, že pevniny mají kořeny zasahující do hloubky 600 km. Proto se vnucuje neodkladná otázka: Jak je možné pro horní části pevnin pohybovat se vodorovně několik tisíc kilometrů, když všechna dostupná data ukazují na souvislé kořeny od povrchu do hloubek 600 km? Jinými slovy – shromážděné poznatky naznačují, že nedochází k oddělení a pohybu horních 100 km vzhledem k podložním látkám pokud nepřijmeme to, že se celých 600 km pohybuje jako celek. Pak ale padá celé pojetí deskové tektoniky.

Nové tomografické seismické řezy zemským plášťem ukazují rozměrné „kusy“ hustého chladného materiálu, který dosahuje až k rozhraní pláště a jádra. Je zřejmé, že zde není až k zemskému jádru vrstva horké astenosféry po které by měly plout desky. Pokud bychom chtěli při vyhodnocení tomografických profilů použít deskově tektonického předpokladu o oběhových (konvekčních) proudech, tak chladný sestupující proud by například podle řezu a přes severní Ameriku sestupoval až uprostřed kontinentu.

Obr. 7  Nové tomografické seismické řezy zemským plášťem ukazují rozměrné „kusy“ hustého chladného materiálu, který dosahuje až k rozhraní pláště a jádra. Je zřejmé, že zde není až k zemskému jádru vrstva horké astenosféry po které by měly plout desky. Pokud bychom chtěli při vyhodnocení tomografických profilů použít deskově tektonického předpokladu o oběhových (konvekčních) proudech, tak chladný sestupující proud by například podle řezu a přes severní Ameriku sestupoval až uprostřed kontinentu: a – Severní Amerika, b – Střední Amerika, d – Asie. „Kořen“ Amerik (c) je zobrazen pro hloubku 800 km. Podle souhrnu K. W. Luckerta 1999: Grand, Van der Hilst and Widiyantoro, GSA Today, April 1997, and Van der Hilst and Widiyantoro, Engdahl, in Nature, 10 April 1997.

 

Jeffreysův rozpor neexistujích oběhových (konvekčních) proudů

Oběžné proudy zasahující až k samému zemskému jádru byly navrženy jako hnací mechanismus deskové tektoniky. Proudy mají vystupovat pod středooceánskými hřbety a sestupovat pod oceánické příkopy. Protože zvrstvení zemského pláště činí celoplášťový oběh nevěrohodným, byl model upraven na dvouvrstvý oběh. Jak uvádí P. Wesson, Jeffreys (1974) zdůvodnil, že k oběhu nemůže dojít protože se jedná o pochod, který se sám utlumuje. Tato vlastnost je popsána Lomnitzovým zákonem.

Deskoví tektonici očekávali, že seismická tomografie poskytne jasný důkaz dobře organizovaných oběhových buněk. Ta ale naopak dodala silné důkazy proti existenci širokých oběhových buněk které by poháněly litosférické desky ve svrchním plášti.

Desková tektonika v současnosti dává přednost dvěma představám pohánějících strojů. Je to „tlak od středooceánského hřbetu“ a „tah desky“ v místě zanořování.

Tah desky je považován za dominantní mechanismus a týká se gravitačního zanořování podsouvané desky. Pochopitelně nemůže fungovat pro kontinentální desky, protože kontinentální kůra se nemůže zanořovat vzhledem ke své nízké hustotě. Je také vysoce nerealistické posunovat 120o širokou euroasijskou desku Středoatlantickým oceánickým hřbetem (Lowman, 1986, Pratt, 2000). Navíc evidence o dlouhodobých oslabených oblastech s velkými objemy hornin uvnitř desek, vzbuzuje pochybnosti že síly na okrajích desek mohou být přenášeny z okraje „desky“ do jejího vnitřku či na opačný okraj. 

Zpět

3. Deskově tektonická interpretace pozorovaných objektů je v rozporu s vlastními tvrzeními

Perinův rozpor přítomnosti velkého oblouku na Zeměkouli pouze s dynamikou rozpínání

Pokud vezmeme do úvahy polohu všech možných míst podsouvání z deskové tektoniky, pak velký oblouk procházející zemským středem a určený souřadnicemi (130o V, 51,86o J), (140oZ, 0o) a (40oV,0o) tyto struktury neprotíná (obr. 8). Tento velký oblouk protíná pouze kontinentální hmoty původní Pangey, popaleozoická mořská dna  rozšiřující se oceánické hřbety. Uvedený oblouk dělící Zemi na dvě polokoule vykazuje rozšiřování ca 81 mm za rok vzhledem ke své původní délce. Je zřejmé, že pokud se rozšiřuje tento hemisférický oblouk, probíhající mimo rovník, pak i koule či geoid, který jej obsahuje se musí také rozšiřovat. 

Perinův oblouk (Perin 2003), kosý k rovníku dělí Zemekouli na dvě poloviny a protíná pouze místa s doloženým rozpínáním.

Obr. 8: Perinův oblouk (Perin 2003), kosý k rovníku dělí Zemekouli na dvě poloviny a protíná pouze místa s doloženým rozpínáním.

 

Keareyho a Vinův nesouhlas geoidu s deskovou tektonikou

Podle Kearyho a Vina nesouhlasí oblasti rozpínání s vyšší polohou geoidu. Podle nového měření výšek GeoSat kombinovaného s radarem jsou tato místa vyšší, ale podle našeho názoru ne dostatečně (často se jedná o velmi úzké oblasti omezené na středooceánský hřbet). Každopádně se nejedná o systematické výrazné převýšení podél celé délky středooceánského hřbetu, které by odpovídalo výstupu významného horkého proudu pláště schopného vyvolat pohyb „desek“

http://www.seismo.unr.edu/ftp/pub/louie/class/plate/mechanisms.html.

 

Scalerův rozpor tří různých Eulerových os otáčení desek v trojném bodě

V deskové tektonice je obecně předpokládáno, že litosférické desky se rozbíhají navzájem otáčením podél domnělé Eulerovy osy, nazývané společným a jedinečným bodem otáčení. Pokud se na daném místě ale stýkají navzájem tři desky jako tři lístky jetele v jediném bodě nazývaném trojný bod, nastane problém. Je snadné dokázat že takovýto princip společného bodu otáčení nemůže být obecně použit pro všechny tři dvojice desek (obr. 9). Tím je zřejmé, že tento základní předpoklad deskové tektoniky je slabý i když je prohlašováno, že byl odvozen z pozorování. Při přísném použití geometrických pravidel deskové tektoniky je zřejmé, že trojný bod nemůže existovat protože jej nemůžeme odvodit z deskově tektonických pravidel. Zvláště konfliktní je v tomto případě koncept společného bodu otáčení a transformních (přetvárných) zlomů jako pohybového ukazatele.

 

Paradox trojného bodu podle Scalery (2003). Pokud použijeme deskově tektonická pravidla na obecný problém trojného bodu, musíme například desce A přisoudit dva společné póly otáčení, tj. první společný s deskou B a druhý společný s deskou C. Situaci zobrazenou na obrázku vlevo vidíme na trojných bodech zvláště kolem Antarktidy (obr. 3).

 

Obrázek 9.   Paradox trojného bodu podle Scalery (2003). Pokud použijeme deskově tektonická pravidla na obecný problém trojného bodu, musíme například desce A přisoudit dva společné póly otáčení, tj. první společný s deskou B a druhý společný s deskou C. Situaci zobrazenou na obrázku vlevo vidíme na trojných bodech zvláště kolem Antarktidy (obr. 3).

 

Zpět

4. Desková tektonika je v rozporu s geologií oblastí (zde probíráme pouze velké celky)

Zeilův rozpor neporušených usazenin v oceánských příkopech

Činné oceánické okraje se vyznačují oceánickými příkopy, sopkami a zemětřesnými Wadati – Beniofovými zónami. Při jejich vývoji vznikly ostrovní oblouky (např. Japonsko – Kurily) a okrajová moře. Jsou v deskově tektonickém pojetí považovány za výsledek srážky mezi pevninskou a oceánickou kamennou slupkou. A. Wegener jako první rozpoznal, že byly odtrženy od kontinentu.

H. J. Zillmer píše s odkazem na Zeila, 1986, částečně upraveno:“Kdyby mělo předpokládané podsouvání trvat desítky milionů let, musely by být hlubokomořské příkopy vyplněny mocnými sedimenty. Protože je v pacifických hlubokomořských příkopech jen 400 metrů sedimentů, zdá se, že jsou spíše geologicky velice mladé. Jelikož mladé usazeniny leží podle seismických měření v pánvi naplocho a není na nich patrná žádné tektonické přetvoření, svědčí ovšem nikoli o dlouho trvajícím podsouvání, ale spíše o obdobích poklidného ukládání“.

Benioff předpokládal, že počáteční sklon podsouvaných desek byl ca 34o. Za takových podmínek a za předpokládané rychlosti podsouvání (2 -16 cm za rok) by sedimenty musely být zvrásněny. Sklon stěn hlubokomořských příkopů je ale až 60o a mladé třetihorní usazeniny v nich jsou vodorovné. Tyto příklady naznačují, že myšlenka podsouvání byla vzata do literatury bez nesmlouvavého přezkoumání a je neudržitelná jako tektonický jev.

Mělká zemětřesení pod ostrovními oblouky jsou patrně spojena s jejich tíhovým sklouzáváním směrem k oceánickému příkopu a ne s pohybem oceánické desky opačným směrem jak se domnívají deskoví tektonici. Odtrhávání oceánické kamenné desky od pevninské nevyrovnává rozšiřování na oceánických hřebenech.

 

Rajlichův rozpor nestejného stáří oceánských hřbetů a přetvárných zlomů

To, že přetvárné - transformní (zlomy) - pásma (Morgan, 1968), neprobíhají jako příčné trhliny vždy navzájem rovnoběžně znamená, že nemůže probíhat celkově rovnoměrný pohyb oceánského dna. Rovněž představa do daleka se rozprostírajících pásem současných s roztahováním na hřbetu je mylná. Tuhému oceánskému dnu pohybujícímu se podle deskově tektonického předpokladu vodorovně, je u nerovnoběžných stran kladen ve směru pohybu takový odpor, který by za předpokladu posouvání vedl buďto ke zlomu nebo k roztrhání desky. Je to jako kdybychom chtěli jezdit stejným vlakem po kolejích s proměnlivým rozchodem (obr. 11a,b). Ani středooceánské hřbety a zóny podsouvání neleží vzájemně rovnoběžně. Takové okolnosti rovněž vytvářejí nezbytná pnutí a zlomy oceánské kůry. Jak zdůrazňuje H. J. Zillmer, skutečnost, že oceánská kůra není rozbita na malé kousky, je potvrzena zjištěním profesora Johna F. Deweyho (1987): „Seismické reflexní profily ukazují, že sedimenty představují i ve starších úložištích zcela ploché a neporušené vrstvy."

Obr. 10: Představa o vzniku přetvárných „transformních“ zlomů v deskové tektonice. Láva pronikající do oblasti středooceánského hřebetu má odtlačovat jednotlivé dílce mořského dna. Snadno pochopíme, že pochod může probíhat na větší vzdálenost pouze v případě, že nedochází ke tření a například zužování prostoru vymezeného sousedními zlomy
 Obr. 10: Představa o vzniku přetvárných „transformních“ zlomů v deskové tektonice. Láva pronikající do oblasti středooceánského hřebetu má odtlačovat jednotlivé dílce mořského dna. Snadno pochopíme, že pochod může probíhat na větší vzdálenost pouze v případě, že nedochází ke tření a například zužování prostoru vymezeného sousedními zlomy

Není zřejmé, proč je oceánské dno posunuto příčnými trhlinami poruchami pouze v úzké oblasti středooceánského hřbetu a je zde zčásti rozbito na malé části a má tvar do výšky se tyčících hor? Proč je napravo i nalevo od těchto hřbetů ploché a po stranách středooceánského (zvláště atlantického) hřbetu ve velkých hloubkách se nacházejí roviny téměř bez jakékoli známky rozkladných poruch, k nimž by přece při těchto porodních bolestech muselo docházet a jež byly časem odsouvány do stran ? Rovněž kolem jednoho středu rozpínání by měly být přetvárná pásma stejně dlouhá.

Když rozdělíme středooceánské hřbety do směrových tříd obdržíme dosti rovnoměrné zastoupení ve všech směrech. Podle navrhovaného tahu rozpínání by tomu také měly odpovídat směry kam míří přetvárné zlomy. Ty se ale takto nechovají a ve skutečnosti spadají do omezeného počtu zhruba pěti hlavních výrazných směrů. To lze vysvětlit jedině tak, že hřbety a přetvárné zlomy spolu pohybově nesouhlasí, (obr. 11a,b).

Přetvárné trhliny mořského dna pokračují do jiných staveb (obr. 11a,b). Zjevně mohou pocházet z přebudování různých tvarů – hřbetů a zlomů na mořském dně a na pevninách, nebo jsou s podobnými útvary v blízkosti rovnoběžné. Ukazuje to na stejné stáří (napěťové pole). Vypadá to tak že se jedná o samostatný tektonický jev, který nesouvisí geometricky s pohybem při rozšiřování mořského dna (obr. 10). Rovnoběžné celosvětové svazky poruch a jejich protínání ukazuje na jednotné tektonické události Podle našeho názoru je velmi pravděpodobné, že tzv. přetvárné zlomy jsou starším tektonickým jevem – zlomy vzniklými z událostí celosvětově homogenního napěťového pole, které se projevilo hlavně v oceánické kůře. Zlomy byly později přetištěny mladšími –eocenními hřbety a byly v oblasti středooceánských hřbetů zvýrazněny.

„Transformní“ zlomy jihovýchodně od jižního cípu Afriky jsou součástí   celoplanetárního lineamentu, který můžeme vysledovat až k Sajanům. Směrově   pozoruhodně jednotné pásmo oživují „transformní“ zlomy jak   na středooceánském hřbetu jv. od Afriky, tak i „transformní“ zlomy v arabském   moři. Na obrázku je   vidět systém ssv. – jjz. orientovaných staveb, které byly částečně převzaty   transformními zlomy stejného směru. Přizpůsobování či napojování  a zakřivování transformních zlomů z oblasti   hřbetu do směru SSV – JJZ je dokladem tohoto mechanismu. Obrázek 11b zároveň   dokládá konfliktnost představy pohybu oceánického dna odtlačováním dílců podél   „transformních“ zlomů v oblasti trojného bodu.

Obr. 11: a,b „Transformní“ zlomy jihovýchodně od jižního cípu Afriky jsou součástí celoplanetárního lineamentu, který můžeme vysledovat až k Sajanům. Směrově pozoruhodně jednotné pásmo oživují „transformní“ zlomy jak na středooceánském hřbetu jv. od Afriky, tak i „transformní“ zlomy v arabském moři.

 Na obrázku 11 b  je vidět systém ssv. – jjz. orientovaných staveb, které byly částečně převzaty transformními zlomy stejného směru. Přizpůsobování či napojování  a zakřivování transformních zlomů z oblasti hřbetu do směru SSV – JJZ je dokladem tohoto mechanismu. Obrázek 11b zároveň dokládá konfliktnost představy pohybu oceánického dna odtlačováním dílců podél „transformních“ zlomů v oblasti trojného bodu.

 Zpět

 

5. Desková tektonika je založena na chybných a nedokázaných předpokladech

Součkův rozpor: paleomagnetismus je založen na nedoloženém předpokladu stálé polohy zemské osy otáčení

Hlavní používaná metoda, podle které se usuzuje, že například Čechy byly kdysi několik tisíc km daleko se nazývá paleomagnetismus. V horninách s určeným stářím podle jiných postupů tj. například zkamenělin či podle zjištěné doby radioaktivního rozpadu je určována někdejší poloha osy magnetického pólu. Uvažovaný pohyb kontinentů je založen na předpokladu stálé polohy osy zemské rotace, která zhruba souhlasí s polohou magnetického pólu. Proberme postup jak se dospělo k raketovému pohybu Indie směrem na sever (obr. 12) protiřečícího všem možným fyzikálním zákonům.

Měření úklonu a polarity magnetického pólu v 64 – 68 milionů let starých bazaltech v Indii (dekkanské trappy) ukázalo, že zjištěné hodnoty dpovídají někdejší pozici Indie na jižní polokouli (obr. 12). Polarita magnetického pole je od jižního pólu k severnímu, to znamená na jižní polokouli směřují siločáry směrem vzhůru a na severní míří do země. Podle úklonu někdejšího magnetického pólu v horninách lze stanovit rovněž stanovit polohu rovníku, kde je tento úklon horizontální. Z těchto měření vyplývá jak uvádí K. M. Storedtvedt v knize Global wrench tectonics, že ve spodním terciéru byl rovník v severní Africe na pobřeží se Středozemním mořem a Indie na jih od rovníku. Současně se  Indie nachází na severní polokouli. Desková tektonika tuto situaci vysvětluje jak již jsme uvedli pohybem Indie z blízkosti Antarktidy směrem na sever za uplynulých 65 milionů let. Předpoklad je tedy založen na neměnné poloze zemské osy otáčení. Dále pokračujeme doslovným citátem z knihy L. Součka: Tušení souvislostí z kapitoly: „Mamuti mají stále co říci“:

Země totiž není ve stabilní poloze, nelze ji srovnávat se setrvačníkem např. gyrokompasu nebo dětským „vlkem", a už vůbec nelze v souvislosti s naší planetou mluvit o maximální možné stabilitě. Nedorozumění by mohl přinést termín rotačního elipsoidu, navozujícího představu jakési zploštělé koblihy, poměrně slušně napodobující skutečný setrvačník, tedy těžké kolo s převahou hmoty na obvodě, velkou kinetickou energií nejen udržující rovnoměrný chod stroje, ale zachovávající při zavěšení nebo podepření polohu rotační osy v prostoru. Skutečnost je jiná. Rovníkový průměr Země je asi 12 756 776 metrů, polární průměr 12 713 824 m, zploštění pak činí pouhých 21 476 m, tedy asi 1/500 průměru Země. Znamená to, že by model Země, glóbus o průměru 0, 5 m, byl zploštěn o pouhý 1 mm, to znamená bez přesného proměření absolutně nepozorovatelně. Míče takto zploštěte by byty v mezích i nejpřísnějších norem a uspokojily by i nejpuntičkářštější primadony. Připočteme — li skutečnost, že Země nemá tvar rotačního elipsoidu, ale speciálního trojosého elipsoidu (L. B. Listing), podle družicových měření ještě deformovaného do známého „bramboroidu", že hmota zemské kůry je rozdělena zcela nepravidelně, o čemž svědčí pestrá mozaika tíhových „hladin", a že, jak se zdá podle gravimetrických měření, jsou nehomogenity i v podkorových vrstvách, pak je jasné, že o maximální stabilitě nelze mluvit, ba dokonce o stabilitě vůbec. Země je v poloze trvale labilní a její poloha vůči rotační ose může být — domnívám se — vychýlena působením překvapivě malé energie. Rovněž nemyslím, že by zploštění Země setrvalo na svém místě od raných dob jejího formování — příčina je zde asi zaměňována s následkem: naše planeta se díky plasticitě svého pláště, moderní vědou stále znovu a znovu potvrzované, při jakékoli změně polohy rotační osy nebo zemského geoidu vůči ose nově formuje a zploští i „roztáhne" na nových místech, odpovídajících minimální a maximální odstředivosti. Jsem přesvědčen, že se to v minulosti stalo nejednou… O maximální stabilitě tedy opravdu lze mluvit jen stěží. Přiznám se, že nejsem schopen vyjádřit a řešit tento problém matematicky. Jistě je to možné - ale nikdo to, pokud vím, neudělal. Pokusil jsem se tedy o experiment, ačkoli moje fascinace astronomickými experimenty (sebral je např. ve své knize J. Meurers roku 1956) už dávno polevila a s extrapolacemi jejich výsledků nakládám velmi opatrně, ideální uspořádání by byl stav beztíže, v němž by se vznášela rotující koute o průměru 15 cm s kovovým jádrem, potažená např. nevulkanizovaným kaučukem, schopným přijmout celou kinetickou energii projektilu, otáčející se rychlostí asi 10 obrátek za sekundu. Tato koule by byla pod různými úhly zasahována normálním brokem, vystřeleným vzduchovkou. Poměry hmot a rychlostí jsou zhruba ve správné modelové relaci a výsledek by byl zajímavý a poučný — myslím, že ho mohu předvídat předem. Provedl jsem totiž experiment v dostupném uspořádání (nejsem, žel, kosmonaut, a ani s přizváním k programu Interkosmos zatím nepočítám), totiž s koulí, vznášející se v kapalině stejné měrné hustoty. I relativně zcela nepatrný náraz, ba dotek, způsoboval řádné změny polohy koule vůči rotační ose. Hráči kulečníku o tom ostatně také vědí své. Mimochodem podotýkám, že ani změny polohy planetární rotační osy k rovině dráhy planety kotem Slunce nelze vyloučit. Svědčí o tom pestrost tohoto údaje v rodině našeho slunečního systému, ačkoli téměř všechny planetogenetické teorie soudí, že se protoplanety otáčely velmi přibližně ve shodné poloze. Tak zatímco např. Země (23, 5°), Mars (25, 2°) a Saturn (26, 8°) se spolu s Neptunem (29°) zdají přibližně zachovávat „zděděný" sklon rovníku k rovině dráhy, bylo Jupiteru naměřeno pouze 3, 1° a Uran se otáčí dokonce „na štorc" s 98° „.

Proto musel rovník/zemská osa zaujmout jinou polohu. Je zde velmi krátký čas aby tato událost proběhla pomalu a jsou zde velké meteoritické krátery jako je např. Popigaj (32 mil. let) poměrně blízko severní osy. Domnívám se, že to vypadá asi tak že se změnila jak poloha osy vůči ekliptice tak i poloha osy na Zeměkouli. Klimatický obraz před terciérem by totiž ukazoval na stejné klimatické podmínky téměř v celém rozsahu šířek.

Paleomagnetické měření směrů magnetického pólu a polarity siločar ukazuje, že před 64 – 68 miliony let byla Indie na jižní polokouli. Na severní polokouli se dostala přemístěním a změnou náklonu zemské osy rotace. Pohyb Indie není důsledkem deskové tektoniky ale změnou osy rotace se změnou polohy magnetického pólu (TPW) (true polar wander, tedy skutečného pohybu osy).

Obrázek 12: Paleomagnetické měření směrů magnetického pólu a polarity siločar ukazuje, že před 64 – 68 miliony let byla Indie na jižní polokouli. Na severní polokouli se dostala přemístěním a změnou náklonu zemské osy rotace. Pohyb Indie není důsledkem deskové tektoniky ale změnou osy rotace se změnou polohy magnetického pólu (TPW) (true polar wander, tedy skutečného pohybu osy).

 

Patwardhanův a Ahluwaliův rozpor zkamenělin překračujících hlavní himalajské pásmo

Hojný výskyt zkamenělin v severních oblastech (tethydních Himalajích) v porovnání s jižními (Dolní Himalaje), byl považován za jeden z argumentů pro tvrzení, že došlo ke srážce Indie s Asií. Mezitím byly předtřetihorní zkameněliny nalezeny také v Malých Himalajích a tím zrušen předpoklad o někdejším horském hřbetu mezi nimi (Patwardhan, A.M. a Ahluwalia, A.D. 1971: Discovery of pre-tertiary fossils indigenous to the Lower Himalayan Bassin: Nature, 230, 451-452). Za pásmo střetu je uvažováno pásmo ultrabazitů na jižním okraji severních náhorních rovin. V této oblasti mělo být pohlcována po dobu ca 70 milionů let  5 000 slovy pět tisíc kilometrů dlouhá deska nejméně 70 km mocné oceánické litosféry.

Obrázek. 13: Předpokládaný pohyb Indie k severu by měl být vyrovnáván pohlcováním oceánické litosféry v oblasti 1 – 60 km mocného švu (průmět v mapě) na severním okraji Himalájí. http://en.wikipedia.org/wiki/Geology_of_the_Himalaya

Obrázek. 13: Předpokládaný pohyb Indie k severu by měl být vyrovnáván pohlcováním oceánické litosféry v oblasti 1 – 60 km mocného švu (tloušťka podle průmětu na mapě) na severním okraji Himalájí. http://en.wikipedia.org/wiki/Geology_of_the_Himalaya.

Holmesův rozpor: radioaktivní rozpad není zdrojem energie pro probíhající pochod.

Neznámý zdroj energie vykládaný běžně teplem z radioaktivního rozpadu, přejala pro výklad pohybů povrchových desek i tzv. Nová globální desková tektonika jako geologická disciplina usuzující, že zemětřesení, tvorba hor, vulkanismus a další energetické pochody na Zemi jsou řízeny tepelným proudem uvádějícím do pohybu a unášejícím desky kamenného zemského obalu. I když ponecháme stranou všechny ostatní fyzikální zákony se kterými je desková tektonika od samého začátku v rozporu, není možné přejít tvrzení o tom, že energie pro uvedené pochody je dodávána teplem z radioaktivního rozpadu. Teplo z rozpadu radioaktivních prvků je vypočítáno na základě úvahy o hmotnosti částice, nejhmotnější je v tomto případě částice alfa a , rychlosti jejího pohybu při vylétnutí z atomu a podle dráhy zbrždění. Vydané teplo závisí na počtu částic, tj. na obsahu rozpadajících se prvků a na jejich poločasu rozpadu. Uvedli jsme, že pokud by se jednalo o významný zdroj tepla je zřejmé, že místa anomálních nahromadění těchto atomu tj. izotopů draslíku, uranu a thoria by byla nejteplejšími. Uran se vyskytuje ve vysokých koncentracích na mnoha nalezištích po celém světě a přesto tato místa nevykazují teplotní anomálie. Společně s uranem se zde vyskytují i další minerály, citlivé na teplotu – v nich nezaznamenáváme žádné přeměny. Na nalezištích v Oklo v Gabunu se dokonce předpokládá, že koncentrace U-235 který se používá v jaderných zařízeních pro spuštění řetězové reakce dokonce přesáhla, potřebná 4% a řetězová reakce zde byla kdysi spuštěna. Ani na tomto místě však nebylo pozorováno tavení okolních hornin. V horninách jsou uchovávány stopy alfa částic po miliony (obr. 14) a miliardy let a nerosty nebyly jejich průnikem zahřány ani natolik, aby tyto stopy, které jsou poruchou strukturní mřížky a jsou viditelné po naleptání zmizely. Uveďme jen na okraj, že na počítání těchto stop je založena jedna z technik určování stáří hornin. Dále dodejme, že přípravě preparátů pro stanovení počtu stop vylétlých částic je zapotřebí věnovat velkou pozornost, protože stačí mírné zahřátí broušením, aby stopy částic zmizely. Zvláště v žulových horninách, které jsou na samovolně se rozpadající prvky nejbohatší najdeme miliardy ztmavlých, tzv. pleochroických dvůrků ve slídě biotitu, které zde vznikly proto, že slída obsahovala uzavřené minerály bohaté na radioaktivní prvky. Tyto dvůrky jsou zde zachovány (bez ohřevu) a tvoří se po stamiliony let.

 

Ukázky různé intenzity stop částic alfa (stopa vzniká rozrušením tj. amorfizací strukturní mřížky minerálů), v třetihorních tufech severních Čech v okolí uranových nerostů.. Stáří uranových nerostů je ca 15 milionů let. Ani silné bombardování částicemi (obrázek vpravo) nevede k vymizení starších stop (z práce A. Melnikovové). _ Ukázky různé intenzity stop částic alfa (stopa vzniká rozrušením tj. amorfizací strukturní mřížky minerálů), v třetihorních tufech severních Čech v okolí uranových nerostů.. Stáří uranových nerostů je ca 15 milionů let. Ani silné bombardování částicemi (obrázek vpravo) nevede k vymizení starších stop (z práce A. Melnikovové).

Obrázek 14: Ukázky různé intenzity stop částic alfa (stopa vzniká rozrušením tj. amorfizací strukturní mřížky minerálů), v třetihorních tufech severních Čech v okolí uranových nerostů.. Stáří uranových nerostů je ca 15 milionů let. Ani silné bombardování částicemi (obrázek vpravo) nevede k vymizení starších stop (z práce A. Melnikovové).

 

Tassossův rozpor: zdroj tepla není vysvětlen

Vraťme se ale k deskové tektonice. Podle jejích představ byl pohyb kontinentů spuštěn před zhruba 740 miliony let. Za tuto dobu například mikrokontinent Sibiře měl urazit cestu z oblasti jižního pólu do současného umístění apod. Pro takovýto pohyb je zapotřebí ale patřičného vření, které by unášelo škraloupy to znamená, že je přinejmenším zapotřebí za toto období přetavit celý zemský plášť. Známé potřebné teplo pro roztavení 1 kg čediče, který můžeme pro náš účel považovat za horninu, která bude vřít, je 9,9e5 J. Podle objemu zemský plášť představuje 2,5e24 kg čediče a na jeho roztavení by bylo zapotřebí 2,5e30 J. Pokud je výhřevnost kilogramu nejlepšího hnědého uhlí například 9e6 J, pak na roztavení pláště tak aby pohyboval kontinenty by bylo zapotřebí 2,8e23 kg uhlí. To představuje uhelnou kouli o poloměru 3222 km, která se rozměrem blíží rozměrům zemského jádra.

Je na první pohled zřejmé, že řada věcí zde nesedí. Nemáme zdroj energie – v zemském jádře nemáme uhelnou kouli a kyslík potřebný pro hoření a ani dostatečné množství radioaktivních prvků, protože těch je nejvíce naopak v zemské kůře. Tudíž těžko budeme pohybovat kontinenty tak jak je dnes v učebnicích uvedeno. Přitom ale vulkanismus, vývěry horkých pramenů a rostoucí teplota směrem do hloubky jsou stejnou skutečností jako vření vody v hrnci na plotně. Teplota jádra na povrchu by pak měla být podle současných představ stejná jako na Slunci, tj. 5000°C.

Zpět

6. Desková tektonika je v rozporu s fyzikálními zákony

O´Keefeho rozpor pevniny buďto na rovníku nebo u pólů

Zpět

7. Tvrzení deskové tektoniky jsou založena na chybných postupech

Einarssonův rozpor vulkanismu Islandu a přírůstkové zebry mořského dna

Když se prodlouží podmořské magnetické anomálie ze Středoatlantického hřbetu na pevninu Island (obr. 15), je okamžitě zřejmé chybné určení stáří magnetických anomálií na mořském dně. Kromě osové anomálie Reykjanského hřbetu se dá na pevnině sledovat pokračování dvou dalších anomálií na vzdálenost 80 km od osy hřbetu. Jedna z nich pokračuje do středového příkopu na Islandu a druhá na poloostrov Snaefellnes. Podle „zkamenělé geomagnetické časové stupnice“ je stáří těchto dvou anomálií 8 milionů let. Na pevnině tytéž anomálie ve skutečnosti odpovídají projevům o hodně mladšícho pleistocenního (1,8 milionů až 11 500 let)  a holocenního (od 11 500 do současnosti) vulkanismu.

 Obr. 15  Pokračování geomagnetických anomálií ze Středoatlantického hřbetu na pevninu na Islandu (podle Einarssona 1967). Nejsilnější anomálie jsou zvýrazněny čáskovaně. Podle stupnice „rozpínání mořského dna“ anomálie BW a BE, by měly být 8 milionů let staré, na pevnině se ale projevují jako pásma o hodně mladší pleistocenní a holocenní vulkanické činnosti

Obr. 15  Pokračování geomagnetických anomálií ze Středoatlantického hřbetu na pevninu na Islandu (podle Einarssona 1967). Nejsilnější anomálie jsou zvýrazněny čáskovaně. Podle stupnice „rozpínání mořského dna“ anomálie BW a BE, by měly být 8 milionů let staré, na pevnině se ale projevují jako pásma o hodně mladší pleistocenní a holocenní vulkanické činnosti

 

Zillmerův rozpor v konstrukci pásemných magnetických anomálií a jejich výkladu jako „zkamenělého kalendáře rozpínání oceánického dna“

Mořské dno s magnetickými pruhy se v deskové tektonice pokládá za dvojitý důkaz: na jedné straně jako potvrzení  předpokladu přirůstání dna a na druhé straně jako důkaz časté změny polarity (protilehlosti) magnetického pole Země.

Podívejme se nejprve na údajný důkaz opakovaných změn polarity magnetického pole Země a tedy posunu litosférických desek a pevnin. Jak z výsledků měření poznáme, kde byl tehdy severní pól? Sílu magnetizace určit lze, ale odkud známe znaménko (orientaci) a víme, kde ležel severní pól: na severu nebo na jihu? Jak teď poznáme pozitivní a negativní hodnoty, jak jsou znázorňovány na náčrtech (obr. 16), tedy změnu polarity?

 

Obr. 16: Magnetické „pásy“ a jejich polarita (protilehlost či stáří) jsou odvozovány podle odchylek od zprůměrovaných hodnot z magnetického měření. Posléze je jim přisouzeno kladné či záporné znaménko a dále stáří magnetické anomálie

Obr. 16:  Magnetické „pásy“ a jejich polarita (protilehlost či stáří) jsou odvozovány podle odchylek od zprůměrovaných hodnot z magnetického měření. Posléze je jim přisouzeno kladné či záporné znaménko a dále stáří magnetické anomálie

 

Naměřené hodnoty totiž samy o sobě jsou absolutní čísla, nemají tedy žádné znaménko. H.J. Zillmer uvádí výrok K. K. Turekiana z Yaleské univerzity (1985): „Jestliže vlečeme lodí či letadlem vysoce citlivý magnetometr, schopný měřit sílu zemského magnetického pole, nad nějakým územím, dokážeme zachytit i zcela nepatrné změny magnetického pole nad místními, např. čedičovými tělesy. Pokud jsou nerosty magnetizovány ve směru dnešního pole Země, mohutnost naměřená magnetometrem zesílí. Když byl směr pozemského magnetického pole v době vykrystalizování horniny opačný, současná síla magnetismu je jinak odchýleným magnetizmem nerostů nepatrně zeslabena." Kolísání naměřených hodnot je tedy velice nepatrné, a neznáme ani vliv odchylek síly magnetického pole proměnlivých v čase. Za základ jako měřítko, resp. obvyklý případ - či lépe řečeno jako „svévolně stanovenou nulovou osu" - bereme průměr či současné magnetické pole a zdánlivě menší naměřené hodnoty vysvětlujeme jako záporné a větší jako kladné (viz obr. 16). Na základě tohoto výkladu byla vyhlášena opakovaná změna pólů, ale také stáří oceánského dna a tedy i posouvání pevnin. V neposlední řadě i údajná rychlost jejich plutí, neboť na základě „datovatelných“ změn magnetismu je možno vzor magnetických odchylek zasadit do časového rámce.

 

Uvedený postup má řadu velkých nedostatků:

a)      Jakmile se čedičové magma, které se neustále dere vzhůru a tuhne zvláště podél středooceánských hřbetů,  ochladí pod Curieovu teplotu  (ta je pro čedič cca 578 stupňů),  je hornina zmagnetizována ve směru v danou dobu právě převládajícího magnetického pole Země. V blízkosti středooceánských hřbetů, v příkopech, resp. trhlinách, obíhá ale například voda v důsledku komínového účinu silněji, takže jejich svahy chladnou rychleji než vodorovně uložené oblasti oceánského dna. V poměru ke Curiově teplotě tak vznikají oblasti chladnoucí lávy různé teploty, aniž by bylo jakkoli možno z této stavby usuzovat na rozdíly ve stáří (obr. 17). Nad Curiovým bodem není hornina dokonce vůbec magnetizována. Tak je tomu například v oblasti Azorských ostrovů, kde nejsou žádné magnetické pásy.

Obr. 17: Magnetické pole je uchováno v čediči pokud jeho teplota klesne pod 578 stupňů. Na chladnutí a změny magnetizace (síly) má vliv například voda obíhající horninami v blízkosti příkopů a trhlin v okolí středooceánského hřbetu

Obr. 17: Magnetické pole je uchováno v čediči pokud jeho teplota klesne pod 578 stupňů. Na chladnutí a změny magnetizace (síly) má vliv například voda obíhající horninami v blízkosti příkopů a trhlin v okolí středooceánského hřbetu

 

b)      Vysvětlení takto získaných hodnot je také v souladu se skutečností pouze tehdy, jestliže v minulosti Země bylo všechno tak jako dnes a nedocházelo k žádným velkým nebo náhlým změnám poměrů. Zásadu stejnoměrnosti a shodu s dnešním stavem, resp. aktualismus, však v tomto případě nelze upotřebit bez veškerých pochyb. To může takovéto vysvětlení vážně zpochybnit, zejména když víme, že k celosvětovým kalamitám docházelo i v mladší historii Země. Pak je totiž obvyklé i do daleka rozptýlené magnetické pole se silně kolísající silou.

c)      Pokud také ležely někdy magnetický pól a zeměpisný severní pól zcela jinde než dnes, například na jih od Grónska, a pohybovaly se pak směrem k dnešnímu severnímu pólu, je pak v této formě zpochybněn i výklad deskové tektoniky pokládaný za neotřesitelný. Posouvání pevnin se určuje jak jsme viděli, na zakladě směru magnetizace zakonzervovaného v hornině. Na základě rozdílné směru se pak obnovuje odlišná poloha pevnin v určitém čase. Z popsaných důvodů tomu však může být stejně dobře i docela jinak: Pevniny mají relativně stálou polohu, ale průběžně se mění poloha severního magnetického pólu, a tedy i směr magnetizace v hornině. Možná existovalo v minulosti Země i několik dipólů.

d)      Magnetické odchylky mají, vyjdeme-li od středooceánských hřbetů vykazovat rázovitý souměrný vzor magnetických pásů. Magnetická měření přístroji ponořenými do blízkosti dna naznačila, že pásy jak se projevují na hladině oceánu, se sestávají ve skutečnosti z mnoha osamocených oválů. Mohou být pospojovány různým způsobem. Proto můžeme pochybovat o jejich pravidelném výskytu. Souměrnost magnetických odchylek podél obou svahů hřbetu, směrem od jeho osy, jak je požadována pojetím, také není vždy pozorována (obr. 18). Pásy nejsou také nikterak vymezeny ostrými liniemi, jak by si snad mohl někdo myslet, ale jde o „vykousané" a přerušované oblasti (obr. 18). Přesné souměrné uspořádání lze prokázat nanejvýš ve výjimečných případech.

Obr. 18: Příklad nesouměrných a členitých anomálií hřbetu Reykjanes nepodporuje představu o souměrnosti rozpínání a pravidelnosti čedičových průniků ve tvaru žil

Obr. 18: Příklad nesouměrných a členitých anomálií hřbetu Reykjanes nepodporuje představu o souměrnosti rozpínání a pravidelnosti čedičových průniků ve tvaru žil

 

e)      Magnetizace v podobě pásů připomínajících zebru (kůži tygra), tak není jednotný, ba v zásadě ani všeobecný jev. Tak ani vpravo a vlevo od Východopacifického hřbetu v Tichém oceáně nenajdeme žádné rovnoměrné pásy dosvědčující stáří jako v Atlantiku. Arthur D. Raff (1961) in H. J. Zillmerovi popisuje ve „Scicntific American" vzory magnetických pásů (anomálií), které jsou ke středooceánským hřbetům kolmé, jsou tedy souběžné s příčnými trhlinami (transformačními poruchami), a leží proto ve směru oceánského dna šířícího se údajně takovým způsobem, jako když rozvíjíme měřicí pásmo. Tento jev je ve zcela zásadním rozporu s obvyklým výkladem deskové tektoniky. Oceánské dno se nemůže rozšiřovat všemi směry současně (obr. 11b), protože mu zcela jednoduše chybějí zóny podsouvání, které pro to na všech stranách potřebuje, a to zejména ve směru východ - západ.

f)        e) Pro magnetické pruhy rovněž neplatí, že by jejich šířka byla úměrná době trvání geomagnetické epochy. Pokud vezmeme délku epoch jako je Brunhes, Matuyama a Gauss pro které známe konečná stáří, je jejich poměr 1,0 : 2,4 a 1,6. Na hřbetu Reykjanes (severní část atlantického oceánu, jejich vzdálenost ale odpovídá poměru 1,0 : 0,5 a 0,4. Velký zvrat v poměrech je pozorován i na východopacifickém hřbetu. To může sice být vysvětlováno ze zorného úhlu deskové tektoniky jako změna rychlosti rozpínání dna během posledních třech milionů let. Pak ale padá i to abychom považovali magnetické odchylky za zkamenělé časové měřítko a promítali je do hlubin geologické historie.

 

V případě, že magnetické pruhy nejsou důkazem pro měnící se polaritu Země, ztrácí půdu pod nohama i desková tektonika. Jak však správně zjistil Dewey: „Pokud magnetické pásy nepředstavují žádný důkaz pro změny polarity Země, je zbavena svého nosného základu i celá teorie deskové tektoniky..."

 

Mayerhoffův 2. rozpor: stáří hornin na oceánském dně nesouhlasí s magnetickým datováním a s přírůstkovou „zebrou“ pravidelného rozpínání

Pochopitelně geologové chtěli ověřit výsledky magnetických měření a s nimi představu o rozšiřování oceánů. Proto se uchýlili k nezávislé metodě stanovení stáří geochronologickými metodami přímo na odebraných vzorcích. K odběru vzorků posloužily dvě metody. Bylo to hlubokomořské vrtání a sběr vzorků vlečením drapáku. Při vlečení drapáku byla zjištěna prekambrická stáří (obr. 19), která zastánci deskové tektoniky vysvětlovali zavlečením ledovce. Přesto potřebného souhlasu nebylo dosaženo (obr. 19).
Podmořské vrtání bylo také omezeno řadou vlivů a tudíž určené stáří může být zatíženo řadou chyb. Jedním z vlivů byla nemožnost opět spustit nářadí do vrtu a odebrat orientovaná jádra. Dále vrtná korunka nebyla schopna provrtat tvrdé horniny. Z těchto důvodů nebylo vždy zřejmé, zda bylo dosaženo pravé podloží. Ve většině případů nebylo možné určit zda nejhlubší navrtaný čedič byla žíla či povrchový výlev. V řadě případů, kdy bylo získáno jádro s vypečeným kontaktem nadložních usazenin byl čedič nazván podloží. Směr magnetizace byl spolehlivě určován až poté co bylo odvrtáno 331 vrtů atd. (Podle A. Meyerhofa).
Na nesouhlas geologicky stanovených stáří s pravidelně se rozpínajícím dnem ukazují i jiné jevy. Kdyby mořské dno putovalo jako rozvíjený svitek, pohybovaly by se ostrovy neustále od středooceánských hřebenů směrem k pevninám, resp. k pásmům podsouvání. Ostrovy ležící vpravo a vlevo od mořských hřbetů by se musely od sebe vzdalovat a vzdálenosti mezi nimi a zónami podsouvání (hlubokomořskými příkopy) by se naopak neustále zmenšovaly. Ostrovy by nakonec musely zmizet, ojehlovány oceánskou kůrou stahovanou pod pevninskou deskou. Tak by se vulkanické ostrovy Galapágy, kolébka vývojového názoru, s horninami až miocénního stáří (5,3- 24 milionů let), vzdálená pouhých 900 kilometrů od jihoamerického pobřeží, už dávno ztratila v peruánsko – chilském příkopu. Při rychlosti pohybu 15 centimetrů za rok by to trvalo méně než 6 milionů let. Přitom jsou stále přímo na území rozpínání.
Během cesty na výzkumné lodi „Beagle" přistál Charles Darwin roku 1835 u několika ostrůvků, skal svatého Pavla, které sotva vyčnívají nad mořskou hladinu. Jsou uprostřed Atlantiku jen několik kilometrů severně od rovníku. Darwin zjistil, že se tyto skály od většiny ostrovů geologicky liší, protože nejsou vulkanického původu. To potvrdily novější výzkumy Williama S. Melsona a Mary K. Rodenové (Spiegel der Wissenschaft, květen 1994), a stáří ostrovů bylo určeno na 150 milionů let (Bonatti, 1994). To znamená problém, protože ostrovy svatého Pavla pak existovaly už 25 milionů let předtím, než došlo k definitivnímu oddělení jihoamerického a afrického kontinentu. Existují i další ostrovy (Wilson, 1987) a horniny odebrané z mořského dna (obr. 19), které jsou mnohem starší než okolní oceánské dno Problém příliš starých ostrovů v každém případě odporuje teorii deskové tektoniky a přepravě veškeré oceánské kůry soustavou rozvinujícího se svitku.

Obr. 19 Údaje o stáří z hlubokomořského vrtání a ze vzorků získaných vlečením drapáku, neukazují na pravidelný vzestup stáří směrem ke kontinentu (okraji oceánu), naznačeno zelenou linií. Data se naopak sdružují do zhruba třech „schodů“, které naznačují tři hlavní události čedičových výlevů. S očekávaným pravidelným vzorem jsou v rozporu zvláště získaná stáří ze sedimentů a krystalických hornin. Podle A. A. Mayerhoffa et al. 1996, upraveno.

Obr. 19: Údaje o stáří z hlubokomořského vrtání a ze vzorků získaných vlečením drapáku, neukazují na pravidelný vzestup stáří směrem ke kontinentu (okraji oceánu), naznačeno zelenou linií. Data se naopak sdružují do zhruba třech „schodů“, které naznačují tři hlavní události čedičových výlevů. S očekávaným pravidelným vzorem jsou v rozporu zvláště získaná stáří ze sedimentů a krystalických hornin. Podle A. A. Mayerhoffa et al. 1996, upraveno.

 

Desková tektonika používá pouze profilové myšlení

Pohyb v horninách je odvozován od různých ukazatelů. Jedním z nejstarších je vrása, kterou napodobíme shrnováním ubrusu na stole. Řada přírodních vrás také obsahuje odlučnost, podle které můžeme horniny štípat tak, abychom jimi pokryli střechy budov. Již jeden z prvních experimentátorů v geologii, francouzský badatel Daubré vymodeloval podobnou odlučnost stlačením mědi. Nejen od dob tohoto pokusu, ale i obecně se v geologii nesprávně traduje, že tato štípatelnost (kliváž) vznikla jako kolmá na tlak a vrásy s touto odlučností - kliváží byly stlačeny kolmým tlakem. Proto u zvrásněných pohoří byl a je řez sestrojován tak, aby zobrazil předpokládaný největší pohyb a rozmanitost stavby kolmo na vrásovou osu (obr. 20 a 26). K takovéto představě (bez konvekčních proudů) dospěl již v r. 1829 Elie de  Beaumont, obr. 20.

Obr. 20 Představa vzniku vrásového pohoří vyvrásněním prohlubně s výplní usazených hornin (Sadil, J. & Pešek, L. 1970: Planeta Země, Artia). Charakteristické řešení problému vzniku pohoří v řezu. Obrázek vpravo podle E. de Beaumonta (1829)

Obr. 20 Představa vzniku vrásového pohoří vyvrásněním prohlubně s výplní usazených hornin (Sadil, J. & Pešek, L. 1970: Planeta Země, Artia). Charakteristické řešení problému vzniku pohoří v řezu. Obrázek vpravo podle E. de Beaumonta (1829)

Zpětnou vazbou byl tak do myšlení pevně zakotven předpoklad vzniku vrásových pohoří tlakem kolmo na jeho směr (protože vrásy jsou většinou rovnoběžné se směrem pohoří obr. 26). Domněnka byla opět včleněna do deskové tektoniky a hlavní pohyb oceánské desky v místech oblasti podsouvání se podle (nevysloveného) předpokladu koná v rovině kolmé na směr pásma. Důvod je jasný: pokud v oblasti „zóny podsouvání“ probíhá vzájemný podélný pohyb opačně směřujících okrajů (obr. 21 vpravo), nedochází k „podsouvání“ jedné desky pod druhou a je nám na profilu podsouváno nepravdivé tvrzení.

Rovnou plochu můžeme zvrásnit libovolným pohybem (libovolně postaveným deformačním tříosým elipsoidem) přičemž dva krajní způsoby pohybu jsou příčné stlačení a podélný pohyb podél geologické pánve kde dochází k provrásnění. Typický je také vzor střihů, smyků kolmo či šikmo k ose posunu (obr. 22). Šikmé zlomy jsou nazývány Riedelovy střihy a určují smysl pohybu po zlomové linii (obr. 22 vpravo).

Obr. 21 Zvrásnění rovné plochy (uprostřed) dosáhneme jak pohybem kolmo na hranici plochy (vlevo), tak šikmým pohybem boků (vpravo). Jak ukazují profily vrás naspodu obrázku, podle řezu nejsme smysl pohybu odvodit. Smysl pohybu určí až rozbor mapy (pohled shora, porovnej obrázek vpravo a vlevo). Ke vzniku výrazných vrás stačí relativně malý boční pohyb (obrázek 22 vpravo)

Obr. 21 Zvrásnění rovné plochy (uprostřed) dosáhneme jak pohybem kolmo na hranici plochy (vlevo), tak šikmým pohybem boků (vpravo). Jak ukazují profily vrás naspodu obrázku, podle řezu nejsme smysl pohybu odvodit. Smysl pohybu určí až rozbor mapy (pohled shora, porovnej obrázek vpravo a vlevo). Ke vzniku výrazných vrás stačí relativně malý boční pohyb (obrázek 22 vpravo)

 

Obr. 22 Podobně jako v předchozím obrázku, na řezu oblastí porušenou zlomy, nerozlišíme smysl pohybu. Smysl pohybu určí až rozbor mapy (pohled shora, obrázek vpravo s vyobrazením Riedelových střihů)

Obr. 22 Podobně jako v předchozím obrázku, na řezu oblastí porušenou zlomy, nerozlišíme smysl pohybu. Smysl pohybu určí až rozbor mapy (pohled shora, obrázek vpravo s vyobrazením Riedelových střihů)

 

Obr. 23: Součástí Riedelových střihů je vznik kosočtverečných propadlin při odtažení sousedních zlomů (N. Atmaoui, 2005)

Obr. 23: Součástí Riedelových střihů je vznik kosočtverečných propadlin při odtažení sousedních zlomů (N. Atmaoui, 2005)

 

Obr. 24 Při velkém bočním pohybu v měřítku desítek kilometrů, je materiál vytlačován z místa pohybu jako tzv. strukturní vějíř, který může mít i formu násunů přes okolní oblasti posunu (přes břehy pánve usazenin). Tato forma pohybu je odpovědná za vyvrásnění většiny lineárních horských pásem včetně Himalají

Obr. 24 Při velkém bočním pohybu v měřítku desítek kilometrů, je materiál vytlačován z místa pohybu jako tzv. strukturní vějíř, který může mít i formu násunů přes okolní oblasti posunu (přes břehy pánve usazenin). Tato forma pohybu je odpovědná za vyvrásnění většiny lineárních horských pásem včetně Himalají

 

Jak ukazuje rozklad v mapách, i význačná vrásová pohoří byla v převážných případech hnětena pohybem zhruba rovnoběžným s osou jejich protažení (obr. 24, 25, 26).

Obr. 25 Podélný a vzájemně opačně směřující pohyb podél západního pobřeží Severní a Jižní Ameriky, ke kterému došlo následkem otevření severního ledového oceánu (ing. K. Vogel). Vpravo dole smysl pohybu podle Beckera (1934) určený podle kosočtverečné stavby (propadliny) v oblasti Velké pánve, srovnej s obr. 23. Zajímavá je modelace pobřeží podle tohoto uspořádání. Ukazuje totiž, že pobřežní linie a oceánský svah kontinentu jsou mladší než vyvrásnění Skalistých hor. Jsou nejspíše dílem roztažení v oblasti na Z od Skalistých hor a ne důsledkem stlačení a podsouvání mořského dna ve směru od západu jak je tradováno v deskové tektonice

Obr. 25 Podélný a vzájemně opačně směřující pohyb podél západního pobřeží Severní a Jižní Ameriky, ke kterému došlo následkem otevření severního ledového oceánu (ing. K. Vogel). Vpravo dole smysl pohybu podle Beckera (1934) určený podle kosočtverečné stavby (propadliny) v oblasti Velké pánve, srovnej s obr. 23. Zajímavá je modelace pobřeží podle tohoto uspořádání. Ukazuje totiž, že pobřežní linie a oceánský svah kontinentu jsou mladší než vyvrásnění Skalistých hor. Jsou nejspíše dílem roztažení v oblasti na Z od Skalistých hor a ne důsledkem stlačení a podsouvání mořského dna ve směru od západu jak je tradováno v deskové tektonice

 

Pokud tedy vyhodnocujeme z hlediska pohybu řez v území, kde došlo k silnému porušení hornin, je zde vždy nebezpečí, že podceníme třetí složku pohybu kolmou či jinak obecně položenou k rovině zobrazení. Je to jako kdybychom směr kam pojede vlak stanovili pouze pohledem ve směru kolejí – to bychom mohli jet i na opačnou stranu. Desková tektonika se tímto problémem v drtivé většině nezabývá. Již samotný název pro vznik pohoří kolize navozuje čelní srážku. Tím bylo do geologie pevně zabudováno a je nepřípustně udržováno tak zvané profilové myšlení s uvažováním jediného pohybu v rovině geologického řezu. Dnešní udržování této kachny v geologii právě spadá na vrub deskové tektoniky.

Důležitým (opět v deskové tektonice opomíjeným jevem) je více časových úseků, které se podílejí na tvorbě pohoří. Při nich se může změnit způsob nebo také smysl pohybu. Tak pohoří Atlas v Maroku, které je součástí Středozemního alpinského pásma bylo založeno nejprve jako pánve v levostranném pohybu během triasu (a posléze vyvrásněno (pánve stlačeny, pánevní inverze) v opačném pravostranném pohybu v paleocenu a okolí opět porušeno (vyvrásněno pohoří Rif) opět v opačném levostranném pohybu v miocénu. Tento časový plán platí pro celou středomořskou oblast. Ve stejném časovém a pohybovém plánu byly vyvrásněny podélným smykem Alpy a nejsou výsledkem čelní kolize Afriky vůči Euroasii (obr. 26). Při tzv. kolizích v deskové tektonice, odehrávajících se opět v profilu (řezu) nejsou tyto časové úseky uvažovány.

 

Obr. 26 Řešení pohybu který vyvolal vyvrásnění Alp je dodnes stejné jako v dobách R. Stauba ve 30. létech minulého století a jeho předchůdců, obrázky vlevo. Při tomto pohybu je předpokládáno příčné stlačení Alp ve směru S – J a zkrácení původního prostoru  ca ze 700 km na 300 km, obrázek vlevo nahoře.

Obr. 26 Řešení pohybu který vyvolal vyvrásnění Alp je dodnes stejné jako v dobách R. Stauba ve 30. létech minulého století a jeho předchůdců, obrázky vlevo. Při tomto pohybu je předpokládáno příčné stlačení Alp ve směru S – J a zkrácení původního prostoru  ca ze 700 km na 300 km, obrázek vlevo nahoře.

 

Podle současného deskově tektonického pojetí, byly Alpy vyvrásněny tlakem od středooceánského hřbetu na jihu od Afriky nebo subdukcí se stahováním oceánické litosféry k níž ovšem nemáme patřičné důkazy, v oblasti Alp. Pak mělo dojít opětně k oddálení Afriky a otevření Středozemního moře (se zanedbáním faktu, že Afrika zůstala ovšem spojena s Euroasiií v oblasti Gibraltaru). Význačné shody ve faciích, faunách a strukturní organizaci napříč Středozemím jsou výmluvným faktem (Mayerhoff et al. 1972). Obrázek vpravo ukazuje zjištěné v. – z dráhy pohybu hornin v z. Alpách  s rozevíráním k severnímu a jižnímu okraji pohoří, (Malavieille et al. 1984). Zjevně zde máme co do činění s podélným pohybem podle v. – z. osy pohoří s vývojem strukturního vějíře (obr. 24). Pokud bychom nechtěli připustit působení podélného posunu a součástí pohoří je vrásová kruhová či oblouková stavba jak to vidíme v okolí Středozemního moře,  v její části stejně vznikne horizontální posun a to samozřejmě i v případě pootočení vnitřního disku (obr. 27). Horizontální posun zřejmě vyvrásnil Alpy zobrazované na profilech obr. 26

Obr. 27 Při vyvrásnění (stlačení) pánve založené kolem kruhové stavby musí v některém jejím místě působit horizontální posun.

Obr. 27 Při vyvrásnění (stlačení) pánve založené kolem kruhové stavby musí v některém jejím místě působit horizontální posun.

Rozbor zvrásněných oblastí pouze v profilech nepřípustně zjednodušuje jejich prostorovou variabilitu. Vede zároveň k tomu, že jsou bez ohledu na další údaje a z důvodů některých podobností profilů (přítomnost vrás a násunů), přenášeny mezi světadíly a různě starými pohořími bez rozdílu, stejné mechanismy pohybu (západní pobřeží Amerik a Středomořská oblast). Tomu jsou přizpůsobovány i tektonické rekonstrukce, které jsou si (bez použití dalších dat) opět v různých oblastech Zeměkoule a v různě starých pohořích podobné jako vejce vejci (Ramsay & Huber 1997). Vznikl tak svérázný druh ikon tj. zóna podsouvání a „kolizní“ tektonický výklad příčného zkrácení pohoří.

Příznačným příkladem deskově tektonického myšlení v profilu jsou také domnělé oběhové proudy v plášti, které desková tektonika převzala z teorie geosynklinál  jak jsme je viděli na obr. 20. Při důsledném třírozměrném pohledu dojdeme rychle k zásadním nesrovnalostem v úhrnném směřování desek, protože výstupné či sestupné proudy nejsou v žádném případě nekonečně protaženým válcem jak bychom se na základě nakreslených řezů mohli domnívat.

V profilu také není problém nakreslit ponořování desek až na samou hranici zemského jádra (obr. 28).

 

Obr. 28 Představa o pohybu a osudu oceánické litosféry podle deskově tektonické interpretace (Kellog et al. 1999). Hydrostatický tlak na hranici vnějšího jádra a pláště, tj. konečné stanice oceánické litosféry dosahuje 150 Gpa. Tento tlak by měla překonat v těchto místech oceánická litosféra aby se podle uvedeného řešení hromadila a seskupila jak je na obrázku uvedeno

Obr. 28 Představa o pohybu a osudu oceánické litosféry podle deskově tektonické interpretace (Kellog et al. 1999). Hydrostatický tlak na hranici vnějšího jádra a pláště, tj. konečné stanice oceánické litosféry dosahuje 150 Gpa. Tento tlak by měla překonat v těchto místech oceánická litosféra aby se podle uvedeného řešení hromadila a seskupila jak je na obrázku uvedeno

 

Dostáváme se tak k dalšímu příkladu nesnadného ne-li nemožného řešení pohybu v trojrozměrném prostoru v deskové tektonice a to zvláště ve svislém směru. Každý kulový povrch směrem ke středu Země zaujímá menší plochu než povrch nad ním. Litosférická deska která má sestupovat až na hranici zemského jádra proto aby zachovala svůj objem, se musí buďto prohnout (zvrásnit) nebo zvětšit tloušťku (obr. 29).

 

Obr. 29 Sestupující litosféra v zóně podsouvání (subdukce) při uchování objemu se musí buďto příčně zvlnit (vyboulit, obrázek vpravo dole), nebo zesílit mocnost. Toto je považováno v deskové tektonice za důvod výskytu kruhovitých ostrovních zón jako je například Japonsko, Kurily a Aleuty.

Obr. 29 Sestupující litosféra v zóně podsouvání (subdukce) při uchování objemu se musí buďto příčně zvlnit (vyboulit, obrázek vpravo dole), nebo zesílit mocnost. Toto je považováno v deskové tektonice za důvod výskytu kruhovitých ostrovních zón jako je například Japonsko, Kurily a Aleuty.

 

Nehledě na to že materiál litosféry by musel do stran překonávat významně stoupající hydrostatický tlak a tuhý odpor okolního pláště (obr. 28), je nejen z tohoto důvodu velký poloměr prohnutí nepravděpodobný (A. A. Meyerhoff a H.A. Meyerhoff 1972). Ne všechny zóny také vykazují podobné prohnutí jak je možné vidět na příkladu rovného průběhu zóny Tonga – Kermadec a Jižní Ameriky na jih od Ekvádoru. V oblasti Indonézie kruhové zakřivení předpokládané subdukční zóny pokračuje do úplné kruhové stavby na kontinentu (obr. 29) tj. i mimo zónu podsouvání.

 

Obr. 30 Zakřivené oblasti podsouvání v oblasti Indonézie a Marian doplnuje úplná kruhovitá stavba největšího uspořádání tohoto typu na Zeměkouli, sledovaná metodou lineamentů na kontinentu (šipky). Podle družice NOAA, upraveno

Obr. 30 Zakřivené oblasti podsouvání v oblasti Indonézie a Marian doplnuje úplná kruhovitá stavba největšího uspořádání tohoto typu na Zeměkouli, sledovaná metodou lineamentů na kontinentu (šipky). Podle družice NOAA, upraveno

 

Totéž platí pro výstupné proudy od zemského jádra (viz odstavec Andersonův a Dziewonskiho nesouhlas), které by se měly směrem k povrchu se zvětšováním plochy při výstupu rozptylovat. To odporuje pozorováním seismické tomografie.

Profilové myšlení a jeho udržování je velkou brzdou v chápání vzniku vrásových pohoří jak u odborné geologické, tak i laické veřejnosti.

 

Zpět

8. Desková tektonika nebere do úvahy síly z jiných významných pochodů a událostí

Není uvažován mechanický vliv impaktů na tvorbu hor a jeho přínos do tepelné bilance metamorních pochodů

 

Není uvažována rotační dynamika Země a vliv slapových sil

Zpět

9.  Desková tektonika nevysvětluje tvorbu hor, zemětřesení a vznik rudních ložisek

Zpět

 

Jako věrohodnější možnost vysvětlení geologických pochodů se jeví rozpínání Země.

I kritici deskové tektoniky se pochopitelně přes heroické úsilí dopustili některých omylů.

 

Petr Rajlich

Jirka Landa

Knihu Petra Rajlicha Geologie mezi rozpínáním Zeměkoule a Čechami mužete objednat na adrese petr.rajlich@geoterra.eu