Doktrinářství ve vědě a medicíně: jak si přisvojit výhradní právo na určování vůdčí teorie výzkumu a potlačit hledání pravdy
Dogmatism in Science and medicine: How dominant theories monopolize research and stifle the search for truth
Autor knihy:
HENRY H. BAUER,
emeritní prof. chemie a věd a emeritní děkan umění a věd, Polytechnický institut a státní univerzita Virginie (Virginia Tech)
Povaha vědecké činnosti se změnila dramaticky za poslední půlstoletí. Nepředpojatost a důsledné hledání důkazů, které ji kdysi vymezily, postupně zmizely. V textu dokládáme, že doktrina (dogma), zaujaly místo hodnověrné vědy. Popisujeme, jak střety zájmů ať už mezi zařízeními nebo osobní se staly ve světě vědy všudypřítomnými. Také zkoumáme znepokojující stav financování výzkumu a nedostatky recenzního řízení (peer-review). Podíváme se hlouběji na váhu několika teorií, včetně kosmologie velkého třesku, globálního oteplování způsobeného člověkem, HIV jako příčiny AIDS a účinnosti anti-depresivních léků. Pro vědecké prostředí, které vylučuje ze svých řad význačné odborníky, kteří mají opačné názory, je tato kniha důležitým příspěvkem k prošetření vědeckých heterodoxií .
Obsah knihy:
1. Tři významní zástupci těch, kteří si přisvojují výhradní právo vědeckého názoru v oboru poznání (znalostní monopoly) a výzkumné kartely .
2. Společné rysy znalostních monopolů .
3. Veřejný výkon cenzury: Elsevier a lékařská hypotézy.
4. Další kartely a nadvlády.
5. Znalostní monopoly jako nový jev ve vědě.
6. Jak se věda stala spolehlivou a proč již delší dobu není.
7. Co ví veřejnost o vědě.
8. Úřední zprávy nejsou vědeckými publikacemi.
9. Postmoderní věda 21. století: znalostní monopoly.
10. Závěry.
11. Může věda 21. století být opět důvěryhodná?
Předmluva
Všeobecné mínění o nějaké věci, lze nazývat názorovým monopolem (jediné přípustné vysvětlení pozn. red.). Názory veřejnosti jsou pak (zpětně pozn. red.) monopolizovány touto předpokládanou "pravdou". Tam kde je poměrně dobré a všeobecné vzdělávání, jako ve většině rozvinutého světa, existuje mnoho okolností, kdy všichni vědí (nebo věří) témuž. Například, že Země je (přibližně) spíše kulovitá než plochá. Samozřejmě najdou se vždy zvláštní lidé, kteří popírají to, co všichni ostatní ví. Přezdívka "ploskozemec" ostouzí člověka, který odmítá to, co každý ví a co je v jakémkoliv případě pravda.
Dvě připomínky k přesvědčeným „ploskozemcům“. Za prvé, není žádným tajemstvím, že existují takoví lidé. Za druhé, důkazy že „ploskozemci“ se mýlí, jsou jednoduché a snadno pochopitelné. Lodě mizí za obzorem, satelity krouží kolem Země, přičemž umožňují komunikaci, snímky Země od měsíčních astronautů.
Tato kniha je o jiném souboru monopolizovaných mínění. Jsou to názory, u nichž zůstává většině široké veřejnosti a (přitom to nejdůležitější), i tvůrcům politiky ukryto, že je tu někdo kdo nesouhlasí s obecným míněním. Když je tedy samotná existence nesouhlasu tajemstvím, je přirozeně také tajemstvím, že ti kdo nesouhlasí, mohou ve skutečnosti mít významné důkazy. Zeptejte se vzdělaného, informovaného, inteligentního muže nebo ženy, nebo někoho z klábosící třídy, zda spalování fosilních paliv je příčinou nebezpečné rychlosti a míry oteplování Země. Odpověď bude "ano", případně následuje "samozřejmě." Pokračujte v dotazování: "Jsou o tom nějaké pochybnosti? Nesouhlasí někteří vědci?" Odpověď často bude "ne", někdy například "no, může být, v každém davu se najde jeden, mezi vědci asi také". Nebo, "jistě, existují někteří kapitalisté, liberálové a pravicoví blázni, kteří to nebudou akceptovat, protože je to proti jejich ideologii. " Podobné reakce budou následovat otázku, "HIV nevyvolá AIDS?", Nebo na otázku, "Vesmír začal velkým třeskem?" Nebo "Jsou kontinenty unášeny?" Nebo "Zabil asteroid dinosaury?"
V případě každého z těchto předmětů (další příklady viz kapitolu 4), jen málokdo ví, že ve skutečnosti jsou dokonale způsobilí a dobře informování vědci, kteří nesouhlasí na základě dobrých důkazů s tím, čemu věří všichni ostatní. Důkazy a důvody, které nabízejí tito odpůrci, jsou jednoduše pomíjeny jejich předpokládanými partnery, kteří se snaží upevnit stávající názor (ortodoxii), namísto zhodnocení všech důkazů s otevřenou myslí.
Nedbání oprávněných hlasů přímo odporuje smyslu toho, čím by věda měla být. Příznačný případ Galilea je běžně uváděn jako potlačování vědy náboženstvím a nikoliv jako potlačení neortodoxního vědeckého pohledu vědeckou ortodoxií. V obecném povědomí není žádný podobný známý příklad potlačování v rámci vědy přímo vědci, srovnatelný s Galileem. Tím se každý podobný případ zdá většině lidí neuvěřitelný.
To se rovněž zdálo neuvěřitelné významným odborníkům, kteří byli náhle vyobcováni svými kolegy, protože začali klást všetečné otázky ohledně většinově odsouhlasených názorů. Geologové, kteří znají problémy s deskovou tektonikou (dříve nazývanou plutí kontinentů; kontinentální drift), a kteří jsou frustrováni z toho, že jejich kolegové tyto problémy zanedbávají, nevědí, že něco podobného se týká teorie velkého třesku, globálního oteplování a teorie HIV/AIDS. Nevědí, že v každém tomto případě, menšina zasvěcenců se snaží upozornit na problémy opomíjené hlavním proudem.
Protože nesouhlasící, přehlížení a znevažovaní odborníci jsou si obvykle vědomi pouze svých vlastních problémů v jejich specializacích, nebylo dosud šířeji rozpoznáno, že toto se stalo docela obecným jevem. Téměř všichni oponenti věří, že věda pracuje víceméně tak, jak se předpokládá a jak tomu bylo skutečně několik století předtím. Předpokládají, že postupuje cestou kritické rozpravy, k níž se mohou všichni odborníci svobodně připojit s cílem dojít k závěrům, které by byly čím dál tím více věcné. To znamená závěry určené dostupnými důkazy a nikoliv organizací nebo hierarchií sil mimo vědu.
Tento navyklý pohled na vědu je už delší dobu neudržitelný. Nad rostoucí řadou oblastí vědy a medicíny stojí názorové (znalostní) monopoly, které se staly hegemonické (vládnoucí bez použití hrubé síly; wiki), doktrinářské a nevědecké ve smyslu přehlížení oprávněných menšinových názorů a významu nesporných (protichůdných poz. red.) důkazů. Postupují nevědecky při vyhlašování vědeckých problémů jako uzavřených přes to, že nesporné důkazy vyzývají k nezaujatému přehodnocení.
Rodící se poznání a pochopení okolností, které k tomuto stavu vedly, pramení z poměrně nového univerzitního oboru vědeckých a technologických studií (science & technology studies; STS). Jedná se o mezioborový předmět slučující dějiny, filozofii a sociologii vědy spolu s dalšími. Učenci v tomto oboru pozorovali, popsali a dokonce předpověděli pomalou přeměnu čehosi, co by bylo možné nazvat, jako nezaujatý rozumový volný trh hledání vědecké pravdy, na kterém se podílejí výzkumní pracovníci, do byrokratického, firemního, monopolního podniku. Podnik hmatatelně těží ze zaběhnutého stavu (status quo) a hlídá úzkoprse souhlas (konsenzus), který se změnil na článek víry (doktrinu; dogma).
Změny přišly dostatečně pomalu na to, aby unikly obecné pozornosti. Jejich hromadný účinek se stal naopak dostatečně velký na to, aby navyklý pohled na vědu se stal nebezpečně zavádějící. Od zhruba poloviny dvacátého století se stávala věda čím dále tím více odlišným „zvířetem“ od takzvané moderní vědy dvou nebo tří předchozích staletí. Její úspěchy změnily a obarvily oblíbený obraz toho jaká věda je a jak koná, populární pohled který se nezměnil s měnící se dobu. Stále navyklé přesvědčení, že věda je nestranná, nezaujatá činnost, která hledá pravdu, je stále do značné míry sdíleno médii, veřejností, politiky a většinou vědců. Uvedený tradiční pohled se i nadále předkládá školákům a studentům vysokých škol.
Obecný úkaz současných, úzkoprsých a hegemonních znalostních monopolů tím zůstává do značné míry nerozpoznaný. Příklady uvedené v této knize ukazují, že je to opravdu docela obecné. Nabízené vysvětlení jak a proč to přišlo o (v kapitolách 5 a 6) ukazuje na nezpochybnitelné změny ve vědecké činnosti v posledních desetiletích. Pravděpodobně proto, že činnost popsaná jako "výzkum a vývoj" spotřebovává dnes několik procent hrubého domácího produktu a tím se neoddělitelně sepjala s obchodem a politikou (Grandin, Wormbs a Widmalm 2004). Jako důsledek, kultura vědy a její mravní základ (étos), prošly drastickými změnami až tak daleko, že podvádění a podvody, které byly kdysi mimořádně vzácné ve vědeckém výzkumu, se staly natolik patrné, že vznikla centra a časopisy zaměřené konkrétně na morální otázky v oblasti výzkumu a jejich důsledky. Můžeme nyní očekávat, že nalezneme ve vědě a v medicíně za těmito novými poměry nerozpoznané hegemonické znalostní monopoly.
Názorové monopoly jsou nefunkční, protože uchovávají ve svatyni jako pravdivé to, co nemusí být vůbec pravda. Tím se vědecké rady a lékařské praxe staly nespolehlivé a v nebezpečné míře i mylné. Věda, dlouho považována za nejvyšší autoritu, se stala nedůvěryhodnou kvůli cenzuře a potlačování oprávněných odchylných názorů při výkladu důkazů. K prospěchu všech by přispělo pokud by média, veřejnost a tvůrci politiky věnovali pozornost příslušným znalcům a odborníkům, jejichž názory nejsou podle představ většiny svých vrstevníků. Ti kdož mají odpovědnost za použití nejzdravějšího možného vysvětlení pro veřejné účely, by si mohli učinit nezávislý úsudek.
Dějiny učí, že menšinové názory v rámci vědy a medicíny zvítězily v delším čase trvání některých z nejdůležitějších otázek. Je velmi pravděpodobné, že se tak stane s některými z dnešních názorových monopolů. Budoucí historici se budou ohlížet na naší éru jako na dobu, kdy věda vedla celý svět na scestí, protože ve spikleneckých doupatech s mocnými sobeckými obchodními a ideologickými zájmy podlehla úzkoprsému dogmatismu.
Nové koncepty v globální tektonice. Zpravodaj, č. 64 září 2012. www.ncgt.org, s. 111-114
Že by se blýskalo na lepší časy?
V editorialu „Impact factor distortions“ časopisu Science ze 17. května tohoto roku se šéfeditor Bruce Alberts připojuje k iniciativě San Francisco declaration on research assessment (DORA), která vznikla jako výsledek prosincového setkání Americké společnosti pro buněčnou biologii.
„Ale asi nejvíce destruktivní výsledek jakéhokoli automatického hodnocení vědců je „já-také věda“, kterou takové hodnocení povzbuzuje. Jakýkoli hodnotící systém, v němž pouhé číslo publikací daného vědce zvyšuje jeho skóre, vytváří silnou překážku pro riskantní a zásadní práci, protože trvá roky, než vědec vytvoří nový přístup v novém experimentálním rámci, během nichž nemůže být očekávána žádná publikace. Taková metrika zabraňuje inovacím také tím, že povzbuzuje vědce, aby pracovali v oblastech, kde pracuje již mnoho jiných vědců, protože právě v těchto oblastech lze očekávat nejvyšší citovanost vědecké práce bez ohledu na její kvalitu.“
Více na: http://www.blisty.cz/art/69397.html#sthash.DsHEzNLe.dpuf
„Úpadek“ geologické gramotnosti české společnosti
Vážení geologové, v poslední době cítím nejen ve svém okolí, ale i v médiích silnou antipatii vůči geologii a vůbec smyslu studia neživé přírody. Na úvod si dovolím malý, několik týdnů starý, skutečný příběh. Navštívil jsem jedno nejmenované několikapatrové knihkupectví za účelem nákupu beletrie a při té příležitosti jsem se chtěl podívat na nabídku geologické literatury. K mému údivu jsem geologickou problematiku nenašel mezi přírodovědnými publikacemi, ale až v nejvyšším patře v sekci esoterika. Díky tomu se Encyklopedie minerálů nacházela v regálu v doprovodu titulů typu „věštíme z ruky“, „vyhánění čaker polodrahokamy“ či „léčivá síla drahých kamenů“ a populárně naučná kniha Planeta Země naopak vedle „vykládání karet“ a „temné síly magie“. To sice odráží neznalost prodavačů, ale v sekci učebnic se ledacos vysvětlí. Biologie, zeměpis, chemie či fyzika zabírá několik regálů – geologie je zastoupena pouze šesti různými knihami.
Poměrně dlouhou dobu je výuka geologie na základních a středních školách postupně omezována na úkor jiných oborů (rovněž na fakultách připravujících učitele, poz. red.) a není tak překvapivé, že ve všeobecných znalostech populace v tomto oboru povětšinou nulové. Ostatní přírodovědné obory (ať už chemie, fyzika, biologie či zeměpis) mají téměř po celý druhý stupeň základních škol či víceletých gymnázií celoroční dvouhodinovou týdenní dotaci – na geologii zůstává jen pár hodin v posledním ročníku (srovnatelných se zpěvem, poz. red.), postupně nahrazovaných „eko“ diskusemi. Tyto „neznalosti“ se pak i odráží v současné náladě společnosti k těmto směrům. My geologové jsme bráni buď jako blázni co sbírají kdejaké kamínky či ti špatní co by vytěžili a rozemleli každý kopec. Je pak velmi jednoduché pro jakoukoli nátlakovou skupinu zmanipulovat veřejné mínění mnohdy nepravdivými argumenty například proti problematice ukládání radioaktivních odpadů či surovinové politice vůbec. Což je vidět, zejména v poslední době, v médiích. O neznalosti médií konečně ani psát nemá smysl. Problém tohoto handicapu geologických věd není záležitostí jen jednotlivců.
Popularizace geologie oproti ostatním oborům mírně řečeno pokulhává a nejbližší výhled žádnou naději na změnu asi ani nepřináší. Chtěl bych se proto obrátit na odbornou geologickou veřejnost, pojďme o tom diskutovat, vymýšlejme možnosti jak tento trend změnit, co pro popularizaci udělat. Pro jednoho či několik geologů je to úkol nad míru náročný, ale pro celou geovědní komunitu už by to náročné být nemuselo. Třeba bychom společnými silami dosáhli návratu pověsti „české geologické školy“ a především pochopení a sympatií většinové společnosti.
Martin Knížek Zpravodaj České geologické společnosti leden 2014 |18
