Hlavní používaná metoda, podle které se usuzuje, že například Čechy byly kdysi několik tisíc km daleko se nazývá paleomagnetismus. V horninách s určeným stářím podle jiných postupů tj. například zkamenělin či podle zjištěné doby radioaktivního rozpadu je určována někdejší poloha (úklon a protilehlost - polarita) osy magnetického pólu. Uvažovaný pohyb kontinentů je založen na předpokladu stálé polohy osy zemské rotace, která zhruba souhlasí s polohou magnetického pólu. Proberme postup jak se dospělo k raketovému pohybu Indie směrem na sever (obr. 12) protiřečícího všem možným fyzikálním zákonům.

Měření úklonu a polarity magnetického pólu v 64 – 68 milionů let starých bazaltech v Indii (dekkanské trappy) ukázalo, že zjištěné hodnoty odpovídají někdejší pozici Indie na jižní polokouli (obr. 12). Polarita magnetického pole je od jižního pólu k severnímu, to znamená na jižní polokouli směřují siločáry směrem vzhůru a na severní míří do země. Podle úklonu někdejšího magnetického pólu v horninách lze stanovit rovněž stanovit polohu rovníku, kde je tento úklon horizontální. Z těchto měření vyplývá jak uvádí K. M. STOREDTVEDT v knize Global wrench tectonics, že ve spodním terciéru byl rovník v severní Africe na pobřeží se Středozemním mořem a Indie na jih od rovníku. Současně se  Indie nachází na severní polokouli. Desková tektonika tuto situaci vysvětluje jak již jsme uvedli neuvěřitelně rychlým pohybem Indie z blízkosti Antarktidy směrem na sever za uplynulých 65 milionů let. Předpoklad je tedy založen na neměnné poloze zemské osy otáčení. Dále pokračujeme doslovným citátem z knihy L. SOUČKA: Tušení souvislostí z kapitoly: „Mamuti mají stále co říci“:

“Země totiž není ve stabilní poloze, nelze ji srovnávat se setrvačníkem např. gyrokompasu nebo dětským „vlkem", a už vůbec nelze v souvislosti s naší planetou mluvit o maximální možné stabilitě. Nedorozumění by mohl přinést termín rotačního elipsoidu, navozujícího představu jakési zploštělé koblihy, poměrně slušně napodobující skutečný setrvačník, tedy těžké kolo s převahou hmoty na obvodě, velkou kinetickou energií nejen udržující rovnoměrný chod stroje, ale zachovávající při zavěšení nebo podepření polohu rotační osy v prostoru. Skutečnost je jiná. Rovníkový průměr Země je asi 12 756 776 metrů, polární průměr 12 713 824 m, zploštění pak činí pouhých 21 476 m, tedy asi 1/500 průměru Země. Znamená to, že by model Země, glóbus o průměru 0, 5 m, byl zploštěn o pouhý 1 mm, to znamená bez přesného proměření absolutně nepozorovatelně. Míče takto zploštěte by byty v mezích i nejpřísnějších norem a uspokojily by i nejpuntičkářštější primadony. Připočteme — li skutečnost, že Země nemá tvar rotačního elipsoidu, ale speciálního trojosého elipsoidu (L. B. LISTING), podle družicových měření ještě deformovaného do známého „bramboroidu", že hmota zemské kůry je rozdělena zcela nepravidelně, o čemž svědčí pestrá mozaika tíhových „hladin", a že, jak se zdá podle gravimetrických měření, jsou nehomogenity i v podkorových vrstvách, pak je jasné, že o maximální stabilitě nelze mluvit, ba dokonce o stabilitě vůbec. Země je v poloze trvale labilní a její poloha vůči rotační ose může být — domnívám se — vychýlena působením překvapivě malé energie. Rovněž nemyslím, že by zploštění Země setrvalo na svém místě od raných dob jejího formování — příčina je zde asi zaměňována s následkem: naše planeta se díky plasticitě svého pláště, moderní vědou stále znovu a znovu potvrzované, při jakékoli změně polohy rotační osy nebo zemského geoidu vůči ose nově formuje a zploští i „roztáhne" na nových místech, odpovídajících minimální a maximální odstředivosti. Jsem přesvědčen, že se to v minulosti stalo nejednou… O maximální stabilitě tedy opravdu lze mluvit jen stěží. Přiznám se, že nejsem schopen vyjádřit a řešit tento problém matematicky. Jistě je to možné - ale nikdo to, pokud vím, neudělal. Pokusil jsem se tedy o experiment, ačkoli moje fascinace astronomickými experimenty (sebral je např. ve své knize J. MEURERS roku 1956) už dávno polevila a s extrapolacemi jejich výsledků nakládám velmi opatrně, ideální uspořádání by byl stav beztíže, v němž by se vznášela rotující koute o průměru 15 cm s kovovým jádrem, potažená např. nevulkanizovaným kaučukem, schopným přijmout celou kinetickou energii projektilu, otáčející se rychlostí asi 10 obrátek za sekundu. Tato koule by byla pod různými úhly zasahována normálním brokem, vystřeleným vzduchovkou. Poměry hmot a rychlostí jsou zhruba ve správné modelové relaci a výsledek by byl zajímavý a poučný — myslím, že ho mohu předvídat předem. Provedl jsem totiž experiment v dostupném uspořádání (nejsem, žel, kosmonaut, a ani s přizváním k programu Interkosmos zatím nepočítám), totiž s koulí, vznášející se v kapalině stejné měrné hustoty. I relativně zcela nepatrný náraz, ba dotek, způsoboval řádné změny polohy koule vůči rotační ose. Hráči kulečníku o tom ostatně také vědí své. Mimochodem podotýkám, že ani změny polohy planetární rotační osy k rovině dráhy planety kotem Slunce nelze vyloučit. Svědčí o tom pestrost tohoto údaje v rodině našeho slunečního systému, ačkoli téměř všechny planetogenetické teorie soudí, že se protoplanety otáčely velmi přibližně ve shodné poloze. Tak zatímco např. Země (23, 5°), Mars (25, 2°) a Saturn (26, 8°) se spolu s Neptunem (29°) zdají přibližně zachovávat „zděděný" sklon rovníku k rovině dráhy, bylo Jupiteru naměřeno pouze 3, 1° a Uran se otáčí dokonce „na štorc" s 98° „.

Proto musel rovník/zemská osa zaujmout jinou polohu. Je zde velmi krátký čas aby tato událost v nedávné minulosti proběhla pomalu a jsou zde velké meteoritické krátery jako je např. Popigaj (32 mil. let), poměrně blízko severní osy. Domnívám se, že to vypadá asi tak že se změnila jak poloha osy vůči ekliptice tak i poloha osy na Zeměkouli. Klimatický obraz před terciérem by totiž ukazoval na stejné klimatické podmínky téměř v celém rozsahu šířek.

Poznámka

Ve společnosti s možností svobodného uplatnění a přijetí přinejmenším věrohodného názoru, by desková tektonika na základě jenom jediného z uvedených 23 článků o pochybeních už dávno skončila v archivu neplatných teorií. Její udržování a neustálá další propagace jsou důkazem ovlivňování vědeckého výzkumu politickými prostředky. Z tohoto důvodu jsme zařadili na stránky i články k této problematice, viz článek Michiheiho Hoshiny, jeho dodatek a článek ropný zlom v kapitole o rozpínání Země.

Velké východojaponské zemětřesení otřáslo (také) deskovou tektonikou

Yoshihiro KUBOTA, Niigata University, Japan: „SYMPOZIUM K PŘÍLEŽITOSTI 20. VÝROČÍ ROZPRAV O STRUKTURNÍ GEOLOGII; 18. PROSINCE 2011 JAPONSKO. Strukturně geologická kolokvia byla zavedena v roce 1991. Od té doby jsme zorganizovali pravidelně dvakrát ročně schůze za účelem podpory původních výzkumů založených na důkladných terénních pracích… Japonci se obávají dalšího velkého zemětřesení... Výsledek sympozia byl překvapující. Všichni účastníci (více jak 50), nabyli silného neodbytného pocitu, že éra deskové tektoniky skončila a velká zemětřesení jsou jistě předvídatelná."

NCGT: New Concepts in Global Tectonics NEWSLETTER No. 61, December, 2011 ISSN: 1833-2560 Editor: Dong R. CHOI

Na obr. Dong Choi přednáší o velkém Japonském zemětřesení

Pozn. autora webu: Závěr z diskuse v Japonsku je jasný: nejen z hlediska předpovídání zemětřesení nelze brát deskovou tektoniku vážně a je tudíž z hlediska předpovídání zemětřesení naprosto nepoužitelná (i když odjakživa tvrdila, že "vysvětluje zemětřesení").